Předsevzetí pod lupou: Hubnutí, přísliby zdravějšího životního stylu, ale i rok bez ponožek nebo zbytečného utrácení

Někdo si dá za cíl sníst během roku sto druhů sýrů, jiný se rozhodne mluvit výhradně pravdu bez ohledu na následky, další chce dvanáct měsíců chodit bez ponožek nebo si každý měsíc vyzkoušet nový koníček. Internet i média jsou na přelomu roku plné podobných příběhů, které na první pohled působí spíš jako kuriozita než jako vážně míněná změna chování. Právě jejich hravost a osobní význam ale často vysvětlují, proč se jich někteří lidé dokážou držet déle než klasických slibů založených na sebekontrole a odříkání.

Proč většina předsevzetí selže…

Výzkum novoročních předsevzetí má v psychologii dlouhou tradici a jedním z nejcitovanějších autorů je americký psycholog John C. Norcross z University of Scranton. Jeho dlouhodobá sledování opakovaně ukazují, že novoroční předsevzetí si dává přibližně 40 až 45 procent dospělých Američanů. Po šesti měsících se svého cíle drží zhruba polovina z nich a po roce zůstává konzistentních jen kolem deseti procent respondentů. Norcross zároveň opakovaně upozorňuje, že typ předsevzetí hraje menší roli než jeho formulace a osobní význam. Ve shrnující studii z roku 2018 konstatuje, že změny iniciované samotným jedincem jsou úspěšnější tehdy, pokud jsou vnitřně motivované a zaměřené na dosažení něčeho, nikoli na pouhé vyhýbání se problému.

Právě v tomto bodě se otevírá prostor pro méně konvenční cíle. Zatímco slib „přestanu jíst sladké“ je typickým příkladem vyhýbavého cíle, formulace jako „každý měsíc si vyzkouším jeden nový koníček“ pracuje s jiným motivačním nastavením. Tento rozdíl potvrzují i experimentální studie z oblasti neurověd. Jeden z výzkumů například ukazuje, že očekávání novosti a hry aktivuje dopaminové okruhy jinak než cíle založené na sebekontrole a odříkání. Dopamin zde nepůsobí jako odměna, ale jako motor očekávání, který udržuje pozornost a energii déle než pouhá disciplína.

Když „zbytečné“ cíle dávají překvapivý smysl

Konkrétní zkušenosti z praxe tuto teorii potvrzují bez potřeby velkých gest. V roce 2020 se v britských médiích objevil příběh  Simona Gatreyho, který si stanovil zdánlivě absurdní cíl: po celý rok každý den udělat jednu „naprosto zbytečnou věc“. Svůj čin vysvětlil, že nešlo o recesi ani snahu o originalitu, ale o vědomý pokus narušit neustálý tlak na výkon, efektivitu a smysluplnost každé minuty. Výsledkem nebyla žádná dramatická životní proměna, ale citelný ústup stresu a vyčerpání, které do té doby považoval za nevyhnutelnou součást moderního života.

Podobný princip popisuje i americká autorka Gretchen Rubin ve své knize Better Than Before. Místo velkých slibů o sebezlepšení se soustředí na drobné, často netradiční závazky, které lidé dokázali dodržet právě proto, že je nevnímali jako povinnost. Mezi popisovanými příklady se objevuje i jednoduché pravidlo „nikdy neodmítnout pozvání na kávu“, které nevedlo k vyšší produktivitě, ale k posílení sociálních vazeb a pocitu ukotvení. Tyto nenápadné posuny se ukázaly jako stabilnější než ambiciózní, ale vnitřně prázdné sliby.

Podobný případ přichází od britské novinářky Michelle McGagh, která si v letech 2015–2016 stanovila výzvu, že po celý rok nebude utrácet peníze za nic jiného než za nezbytnosti, tedy nájem, účty, jídlo a základní potřeby. Její texty o této výzvě publikoval The Guardian, například My year of buying nothing – six months in, kde popisuje, že po počátečních obtížích její zákaz utrácet přinesl nejen úspory, ale i hlubší sociální propojení a radost z jednoduchých životních aspektů, jako jsou společné aktivity bez peněz nebo spontánní setkání s přáteli. McGagh následně své zkušenosti shrnula i ve vlastní knize The No Spend Year, kde argumentuje, že omezení spotřeby ji přimělo více reflektovat, co skutečně potřebuje, a výrazně změnilo její vztah k penězům i času.

Kde končí osvobozující hra a začíná problém

Oficiální instituce přitom k těmto jevům nepřistupují s despektem. American Psychological Association ve svých dlouhodobých přehledech věnovaných změně chování opakovaně zdůrazňuje, že o úspěchu předsevzetí nerozhoduje jeho racionalita, ale míra vnitřní motivace a flexibilita. V materiálu Making Your New Year’s Resolution Stick APA uvádí, že cíle mají být realistické, osobně smysluplné a spojeny spíše s pozitivním prožitkem než s trestem. Bizarní předsevzetí tak mohou fungovat jako psychologická kotva, která umožňuje uzavřít starý rok bez pocitu selhání a vstoupit do nového bez morálního dluhu.

Psychologové zároveň varují před opačným extrémem. Výzkumy seberegulace ukazují, že opakované nedodržení slibů sobě samým oslabuje sebedůvěru a zvyšuje riziko rezignace i v dalších oblastech života. Pokud je předsevzetí nastaveno tak, že selhání je prakticky jisté, může místo úlevy přinést pocit vlastní nedostatečnosti. Hranice mezi osvobozující bizarností a destruktivním tlakem je proto tenká a individuální.

Z psychologického hlediska má tedy větší smysl ptát se nikoli na to, zda je předsevzetí rozumné nebo bláznivé, ale k čemu má sloužit. Pokud je jeho funkcí radost, zvědavost nebo osobní experiment, může být i zdánlivý nesmysl překvapivě užitečný. Pokud má naopak nahradit dlouhodobou práci na sobě nebo vyřešit hlubší problém během jednoho roku, stává se jen krátkodobou iluzí kontroly.