Od jablek ke sladkostem: Jak se v Evropě proměnila mikulášská nadílka a proč se vůbec dávají jedlé dary?

Záznamy historiků i folkloristů, například práce soustředěné v Centru evropské etnologie Masarykovy univerzity, dlouhodobě potvrzují, že dárky spojené se svatým Mikulášem existovaly už ve vrcholném středověku. Postava svatého Mikuláše z Myry, známého svou štědrostí vůči chudým a dětem, získala pevné místo v evropském kalendáři a tradice jeho obchůzek se rozšířila napříč kontinentem.

Původní nadílka ale neměla nic společného s přepychem ani sladkými figurkami. Byla vázána na zásoby domácnosti, jejichž sestavení pro zimní měsíce často rozhodovalo o tom, zda rodina zvládne období mezi dvěma sklizněmi. Právě proto patřilo k nejběžnějším darům jablko. V předindustriální Evropě šlo o jednu z mála plodin, které bylo možné skladovat po mnoho měsíců, a zimní odrůdy tak přečkaly od podzimu až do prosince. V českém folkloru mělo jablko dokonce roli magickou: krásný, nepoškozený plod byl považován za znamení dobrého roku a dívky jej lámaly v dlaních jako věštbu, zda se v nadcházejícím roce vdají.

Vedle jablek patřily k tradičním darům ořechy, zejména vlašské. Měly dlouhou trvanlivost a pro zimní jídelníček představovaly doslova malý poklad. Byly zdrojem energie, tuků i minerálních látek v době, kdy čerstvých surovin ubývalo. Ořechy měly v symbolické rovině stejnou váhu jako jablka, a jejich přítomnost v nadílce často znamenala, že rodina hospodařila zodpovědně a měla dostatečné zásoby. V moravských a slezských regionech se k ořechům někdy přidávaly i sušené lusky hrachu — symbol hojnosti a dobré sklizně.

Součástí balíčku byl i kousek pečiva

Významné místo v původní nadílce mělo také pečivo. V mnoha oblastech se dětem dával malý krajíček chleba, někde prosté rohlíčkové pečivo, jinde „půstní drobta“, která měla připomínat začátek adventního půstu. Pečivo nebylo odměnou, ale morálním sdělením. Opačný pól téhož příběhu představoval perník, který byl v 17.–19. století vysoce ceněným produktem cechovních mistrů. Výroba perníku byla nákladná, těsto se nechávalo zrát týdny či měsíce a koření — hřebíček, skořice, zázvor — bylo drahé. Malý perníček měl hodnotu, která byla v dnešních cenových relacích srovnatelná s luxusní čokoládou. Jeho přítomnost v nadílce svědčila o určité míře blahobytu.

Evropský kontext nabízí překvapivě podobné obrazy. V německých zemích se děti obvykle obdarovávaly jablky, sušenými hruškami a domácím pečivem. V Rakousku byly běžné malé chlebové figurky, v Nizozemsku zase kořeněné pečivo pepernoten. Všechny tyto tradice mají společný jmenovatel: dary byly jednoduché, symbolické a odrážely to, co domácnost skutečně měla.

Zlom přichází až s 18. a 19. stoletím. Masivní dovoz třtinového cukru, rozvoj cukrovarnictví z řepy, šíření kolonialismu a následná industrializace zásadně změnily evropský jídelníček. Sladkosti se staly dostupnějšími, výroba čokolády se zlevnila a od 2. poloviny 19. století se v obchodních výlohách začaly objevovat první čokoládové figurky Mikulášů. Nejprve jako prestižní zboží měšťanských rodin, ale po druhé světové válce už ve formě masového produktu.

Pozoruhodné je, jak se některé položky nadílky přetransformovaly. Mandarinky, které jsou dnes součástí téměř každého balíčku, byly v 70. a 80. letech minulého století vzácností, jejíž symbolický význam byl podobný tomu, jaký mělo jablko před třemi sty lety. Ořechy zůstaly, ale spíše jako doplněk. Perník přešel z pozice luxusu do běžného adventního sortimentu, jeho symbolická role však nezmizela.