Není lepší den na to si dát pizzu! Slaví totiž svůj den – a Italové se nemohou dívat na to, jak ji svět ničí banánem, ananasem či čokoládou

Historie pizzy přitom není bez kontroverzí. Italové právem připomínají, že moderní podoba pochází z Neapole, kde se v 18. století začalo kombinovat kynuté těsto s rajčaty a sýrem. Národní hrdostí se pak stala pizza Margherita – upevněná v roce 1889, kdy kuchař Raffaele Esposito připravil pokrm v barvách italské vlajky na počest královny Markéty Savojské.

O slovo se ale hlásí i Řekové, kteří tvrdí, že už jejich starověké placky s olejem, sýrem a bylinkami byly přímým předchůdcem. A do debaty vstupují i Američané, kteří sice pizzu převzali od italských přistěhovalců až na přelomu 19. a 20. století, ale právě v USA jí vtiskli dnešní globální rozměr: první řetězce, první mražené varianty a také pizzu „na plech“ či „deep dish“, která by v Neapoli sotva prošla.

O tom, co na pravou italskou pizzu patří a co nikoli, se vede téměř akademická debata. Neapolská asociace pro pravou pizzu stanovuje přísná pravidla: mouka typu 00, rajčata San Marzano, mozzarella z buvolího mléka, olivový olej, bazalka a pečení v peci na dřevo při teplotě kolem 485 °C. Žádné experimenty, žádné kečupy, žádné smetanové omáčky. Italská kuchyně je v tomto směru nekompromisní a jakékoli odchylky považuje spíše za znesvěcení než za inovaci.

Jenže realita světa ukazuje, že pizza je jedním z nejvariabilnějších jídel planety. V každé zemi si ji upravili po svém a právě v tom tkví její kouzlo. Evropané se drží spíše střídmých kombinací – pizza s prosciuttem, žampiony, artičoky nebo rukolou. Američané šli jiným směrem: nebáli se přidat ananas, kukuřici, barbecue omáčku nebo třeba hovězí burgerové maso. A když se podíváme ještě dál, dostaneme se k opravdu bizarním odchylkám: ve Švédsku najdete pizzu s banánem a kari, v Brazílii dokonce variantu s čokoládou a kondenzovaným mlékem. V Japonsku se experimentuje s majonézou a chobotnicí, v Indii s paneerem a pikantním kari.

Těžko říct, zda by neapolští mistři kývali hlavou, nebo se chytali za ni. Faktem ale zůstává, že pizza se stala globálním symbolem sdíleného jídla – ať už se držíte tradice, nebo ji obohacujete o šílené přísady. Mezinárodní den sýrové pizzy je tak ideální příležitostí připomenout si její původ, uvědomit si sílu jednoduchosti, a přitom se pobavit nad tím, kam až dokáže fantazie kuchařů a jedlíků zajít.