Sdílet
Icehotel vznikl na konci osmdesátých let jako dočasná umělecká instalace. První verze byla otevřena v roce 1989 a měla sloužit jen jednu sezónu. Místo toho se z ní stal fenomén, který dnes patří k nejcitovanějším příkladům sezónní architektury na světě, jak uvádí například Encyclopaedia Britannica v hesle věnovaném Icehotelu.
Základní princip se za více než třicet let nezměnil. Každou zimu se z řeky Torne vytěží tisíce tun ledu, z nichž se postupně staví hotelový komplex včetně restaurace, baru a společenských prostor. Na jaře, s příchodem vyšších teplot, celý objekt roztaje a voda se vrátí zpět do řeky. National Geographic popisuje tento cyklus jako „architekturu s předem daným datem zániku“, což je v ostrém kontrastu s běžným pojetím staveb, které mají přežít generace.
Právě do tohoto rámce zapadá i ledová restaurace. Nejde o plnohodnotný fine dining v klasickém slova smyslu, ale o řízený gastronomický zážitek, který pracuje s limity prostředí. Jídlo se zde skutečně servíruje na deskách vytesaných z čistého říčního ledu, což potvrzuje i reportáž BBC, která se zaměřila na praktickou stránku stolování v mínusových teplotách.
Speciálně upravené menu
Hosté sedí v prostoru s teplotou kolem –5 °C, dostávají termální oblečení a čas strávený u stolu je omezený. Nejde o komfort, ale o kontrolovaný experiment. Jídla jsou sestavená tak, aby fungovala i při nízké teplotě, a servírování je přizpůsobené tomu, že talíř doslova mizí pod rukama. Guardian ve své recenzi upozorňuje, že část návštěvníků považuje tento aspekt za fascinující, jiní jej vnímají spíš jako efektní, ale krátkodobou atrakci.
To, že jídlo v ledu chutná jinak, není jen subjektivní dojem. Nízká teplota zpomaluje uvolňování aromatických látek, což má přímý vliv na vnímání chuti. Tento efekt popisuje například profesor Charles Spence z Oxfordské univerzity, který se dlouhodobě zabývá multisenzorickým vnímáním jídla. Ve studii publikované v časopise Chemical Senses ukazuje, že chlad a prostředí mohou zásadně měnit chuťový profil pokrmu.
Zjednodušeně řečeno. V ledové restauraci se potlačuje vůně a zvýrazňuje textura. Jídlo působí „čistěji“, někdy až sterilně, což odpovídá vizuálnímu dojmu prostoru. Modravé světlo ledu navíc mění barevné vnímání pokrmů, takže i známé suroviny mohou působit nezvykle. Harvard Health tento jev shrnuje jako kombinaci fyziky a psychologie, kdy mozek reaguje nejen na chuť, ale i na očekávání vyvolané prostředím.
Světové unikáty
Icehotel ale není jediným místem ve Skandinávii, kde se s ledovou gastronomií experimentuje. Pro návštěvníky, kteří nechtějí cestovat až za polární kruh, existuje Icebar by Icehotel ve Stockholmu. Ten nabízí zjednodušenou verzi zážitku v městském prostředí. Jde spíše o barový koncept než o restauraci, ale princip zůstává stejný: interiér z ledu, sklenice z ledu a časově omezený pobyt
V Norsku pak fungují sezónní ledové hotely, například Sorrisniva Igloo Hotel u města Alta. Zde je důležité být přesný: nejde o trvale fungující restaurace, ale o zimní projekty, které kombinují ubytování, bar a příležitostné gastronomické akce. Oficiální materiály samy zdůrazňují, že jde o zážitkový doplněk, nikoli o klasický restaurační provoz
Teprve v závěru má smysl zmínit vzdálenější paralely. V Kanadě existuje Hôtel de Glace u Québecu, který pracuje s podobným principem sezónní ledové architektury, včetně jídelních prostor vytesaných z ledu. Pro evropského čtenáře však zůstává klíčovým bodem právě Švédsko, které je relativně dostupné a zároveň nabízí nejucelenější podobu tohoto fenoménu.
Ledová restaurace v Jukkasjärvi tak není ani tak místem, kam se jezdí „dobře najíst“, jako spíš laboratoří, kde se testuje, co všechno ještě považujeme za gastronomii. Jídlo zde není oddělené od prostoru, ale jeho součástí. A fakt, že celý koncept má předem daný konec, dává každému soustu zvláštní naléhavost, kterou v běžné restauraci nezažijete.
