Sdílet
Jídlo je zrcadlem kultury – odráží nejen chutě a dostupné suroviny, ale i historické zvyklosti a extrémní podmínky, ve kterých museli lidé přežít. Co je pro jednoho lahůdka, může jinému způsobit husí kůži – a ne vždy v tom nejlepším slova smyslu. Skotský haggis, mongolský kumis nebo islandský hákarl nejsou výstřelky moderní gastronomie, ale dědictví předků, kteří v drsném prostředí jedli, co jim příroda dovolila. Inu, když žijete uprostřed ledu a sněhu, čerstvá zelenina není zrovna možnost. A tak se Inuité spolehli na syrové maso a tuk, zatímco Skotové hledali způsob, jak zužitkovat ovčí vnitřnosti.
Jenže pak tu máme druhou kategorii – pokrmy, které testují hranice lidského stravování. Jde o jídla, u nichž se zastavíte, zhluboka se nadechnete a možná si i položíte otázku: „Opravdu tohle někdo dobrovolně jí?“ Fermentovaný sleď, který smrdí tak, že ho ve Švédsku doporučují otevírat venku? Sýr, ve kterém se ještě pohybují larvy? Oplodněné vejce, kde už je jasně vidět zobáček?
Ať už jde o nutnost, tradici, nebo gurmánskou výzvu, jedno je jisté – tahle jídla neochutnáte jen tak pro zábavu. Nebo ano?
Zdroj: Autorský text
Foto: Shutterstock
