Sdílet
V mrazicím zařízení restaurace se tísnilo přes 130 kilogramů masa – bez etiket, bez dokladů, v porušených obalech, jako by se snad šlo o domácí zásoby nelegální porážky, nikoli provoz oficiálního gastro podniku ve městě, kde platí evropské normy. Z části masa sálal chlad, který napovídal, že si už prošlo několika cykly rozmrazení a zpět. A mezi tím vším: hovězí hlava, včetně očí. Tu by měl provozovatel podle zákona nechat zlikvidovat jako specifikovaný rizikový materiál, protože právě zde – v nervové tkáni a mozku – může číhat tichý zabiják známý z minulosti jako BSE, tedy nemoc šílených krav.
Ani stopa po identifikačním označení
Zákon přitom mluví jasně – bez veterinární prohlídky nesmí podobné maso nikdy skončit na talíři spotřebitele. Směrnice 853/2004/ES přitom jasně definuje, jak se má s masem nakládat. Článek 3 odst. 1 písm. a) směrnice 853/2004/ES stanoví, že „provozovatelé potravinářských podniků zajistí, aby potraviny živočišného původu pocházely ze zvířat, která byla poražena ve schválených zařízeních a podrobena veterinární prohlídce před a po porážce.“
To znamená tedy nejen to, odkud maso pochází, ale i jak bylo poraženo, přepraveno, skladováno a zda bylo řádně označeno. Bez těchto parametrů nesmí být uvedeno na trh.
„Vzhledem k okolnostem je zde podezření, že produkty pocházely z nelegální porážky, neprošly veterinární prohlídkou, a proto je nelze považovat za bezpečné pro spotřebitele. Provozovatel podniku byl vyzván, aby do dnešního dne dodal informace o původu produktů, což neučinil,“ uvádí v tiskovém prohlášení Petr Majer přímo za SVS.
Vedle právního rámce však narážíme i na hlubší kulturní a systémovou rovinu. Ne všechny podniky provozované občany třetích zemí respektují a dostatečně chápou evropské standardy potravinové bezpečnosti. V některých případech se do popředí dostává paralelní systém zásobování – od dovozu surovin bez kontrol až po zpracování mimo legální rámec. Tyto praktiky však nejsou pouhou administrativní odchylkou, ale představují zásadní ohrožení veřejného zdraví.
Za takové pochybení hrozí pokuta až do výše 50 milionů korun, ale i to je v praxi často spíše symbolické. Vymáhání sankcí je v případě provozovatelů bez jasné ekonomické historie nebo s nejasnou strukturou majetku komplikované. A ještě komplikovanější je prevence. Systém kontrol má sice nastavenou určitou frekvenci a metodologii, ale pokud podnik systematicky obchází zákon, žádná kontrola nedokáže v reálném čase zachytit každý exces.
Z pohledu potravinové politiky je na místě otázka, zda nenastal čas pro revizi povolovacích a inspekčních mechanismů v sektoru etnické gastronomie, kde se opakovaně ukazuje vyšší rizikovost. Nejde o stigmatizaci konkrétní komunity či kultury – ale o vymáhání pravidel, která platí bez rozdílu pro všechny. V opačném případě se dostáváme do situace, kdy zákonně podnikající restaurace čelí neférové konkurenci a spotřebitel ztrácí jistotu, že na jeho talíři nekončí nelegálně poražené zvíře bez veterinární kontroly.
Pražský případ uzbecké restaurace tak není jen epizodou z kontrolní zprávy. Je to signál o mezerách v dohledu nad trhem s potravinami a výzva k systémové reflexi. Pokud má být spotřebitel chráněn – jak mu to zaručuje evropská i česká legislativa – pak je nezbytné přehodnotit míru tolerance vůči těm podnikům, které opakovaně a vědomě nerespektují základní pravidla potravinového práva.
