Bořku, jaký je váš vztah k jídlu?

Můj vztah k jídlu je přiměřeně vlažný. Rád vařím, respektive velmi rád jsem vařil. U nás doma nákupy a vaření obstarávám převážně já, a tak se z toho stává spíše rutina. Navíc kluci Kolja a Andy jsou docela konzervativní. Spíše tedy Andy. Spoustu toho nejí, takže točím pár jídel pořád dokola. Oba kluky jsem už ale základy kuchařských technik naučil, takže si spoustu obstarají sami.

Restaurace tedy u vás doma nefrčí?

Osobně miluju streetfood a vzhledem k tomu, že jsem většinu času pracovně mimo domov, stravuju se tam, kde zrovna jsem. A to pak ale volím v zásadě asijská jídla, protože si je doma děláme málokdy… Jinak můj čas návštěv restaurací je spíš pryč. Nemám chuť vyhazovat peníze za zbytečné věci. Při slovním spojení zážitková gastronomie se mi dělá mdlo.

Proč?

Děti na mnoha místech planety umírají hlady, a tak pro mne tohle pozérské obžerství nenachází ospravedlnění. Jídlo jsme si nějak příliš zbožštili a zapomínáme, že je to hlavně palivo. Když je dobré, je to fajn. Ale hlavně, že je. Navíc ceny potravin u nás prudce vzrostly, představa, že si babka v Chropyni každý večer zapisuje do notýsku, že utratila dvacku za tři rohlíky a já bych svým dětem dopřával francouzskou kuchyni mne nenaplňuje nadšením.

Mezi gurmány byste se tedy nezařadil… je ale něco, pro co máte opravdu slabost?

Řekl bych, že jsem všežravec. Jen se snažím vyhýbat tučným věcem a sladkému. Zatímco u toho prvního se mi to daří skvěle, v tom druhém případě naprosto selhávám a dopouštím se strašných zvěrstev. A to hlavně před spaním.

Která kuchyně je vaším favoritem?

Je toho víc. Ale obecně nejvíce asi středomořská. Žil jsem ve Španělsku, každý rok trávíme s rodinou dost času v Itálii, miluji i řeckou, tureckou a arabskou kuchyni. Mimo to ale mám rád i různé asijské, zejména thajskou, vietnamskou. Vlastně nemám žádnou vysloveně neoblíbenou. Miluju ruskou kuchyni. Může se to říkat?

Samozřejmě, proč by ne?

Tak tedy ano. Moje rodina pochází z Ruska a já mám s těmi kořeny poslední dobou dost honičku. Každopádně prostě ji mám rád.

Vzhledem k vaší profesi asi není jednoduché dodržovat pravidelný režim, nebo si vždy najdete čas na jídlo?

Mám každý rok období, kdy se na to soustředím, víc cvičím a omezím sacharidy. A to pak jím naprosto pravidelně. Ale po zbytek roku je to bída. Zvlášť proto, že třeba od rána zkouším v divadle, pak večer hraju, a protože nebydlíme v Praze, tak když si nic nenachystám, nic nemám. Takže jsem v tom shonu většinou o hladu. Je mi jasné, že je to špatný životní styl, ale prostě tak to je. Obecně platí, že když mám trochu volněji, snažím se jíst zdravě a pravidelně. Paradoxně když natáčím, je to lepší. Tam se prostě dělají pauzy na jídlo povinně a pro všechny. V divadle se tolik ohledy neberou. Přinejmenším v těch soukromých.

Jste zastáncem staré dobré klasiky nebo občas v jídle rád experimentujete?

Já se obecně nebráním experimentům v ničem. Naopak. Takže u jídla to platí taky. Jedl jsem už kde co. I když hmyzí pokrmy asi nebudou cesta pro mne. Na druhou stranu hlad je nejlepší kuchař, že? Nemám ale ani nic proti klasice, pokud tím máte na mysli českou kuchyni. Jen tedy záleží na tom, kdo vaří. Česká kuchyně, jak vidíme v takových těch pořadech stylu Prostřeno, nebo jak se to jmenuje, zmutovala do strašného bizáru. Takže trochu pod dojmem toho sice ok, mám rád experimenty, ale taky nemusím mít všechno.

Když se řekne dětství, jaké jídlo vás napadne jako první?

Já jsem jako dítě jedl strašně nerad. Nutili mě do jídla, a to mi vadilo. Když se řekne školní jídelna, tak rozvařený pajšl v mléce a k tomu rozmočený knedlík je dodnes noční můra. Nikdy ovšem nezapomenu na své první špagety. Ty předznamenaly mou gastronomickou lásku navždy.

Co byl nejexotičtější pokrm, který jste vyzkoušel?

Nevím, nějací pavouci, nebo co to bylo na ulici v Bangkoku. Zvládl jsem to, ale pro nášup už jsem nešel. Taky mě někdo nutil jíst býčí žlázy. Odmítl jsem. Chlapi mají držet při sobě (smích).

Je ještě něco kromě žláz, co ve vás mnoho sympatií nebudí?

Není jídlo, které bych nesnědl, abych neumřel hlady. Aspoň si to myslím. Ještě si matně vzpomínám, že ve filmu Indiana Jones a Chrám zkázy jedli opičí mozky přímo z lebek. To bych si asi odpustil.

Které jídlo považujete za svůj majstrštyk?

Jako které vařím já?

Ano…

Dobrá otázka. Asi nějaké věci z italské kuchyně. Nemám vyslovený majstrštyk. Na druhou stranu, když si kluci poručí svíčkovou a já mám čas, myslím, že by snesla poměrně přísná kritéria.


Umíte uvařit i z mála? Přeci jen vaše oblíbená italská kuchyně je tomu trochu nakloněná…

Tak záleží, pro kolik lidí, že? Ale s takovým rozpočtem 150 korun bych asi koupil nějaké penne, bazalkové pesto, parmezán a možná pár rajčat na salát. Vzhledem ovšem k tomu, jak se u nás chovají obchodní řetězce a odírají nás z kůže, bude takový rozpočet za půl roku stačit tak jen na tři rajčata a nudle si k tomu budeme muset domyslet.

Kdo je u vás doma pánem v kuchyni?

Já.

Láska prý prochází žaludkem. Jaký nejlepší pokrm vám partnerka uvařila?

No, je to poměrně citlivé téma a nerad bych Žanetku ranil. Ale zlepšuje se. Třeba řízky a bramborový salát na Vánoce jsou vlastně výhradně její práce a obojí je skvělé. Nejlepší. Jako první jídlo mi před dvaceti lety nachystala žitný chleba s Lučinou a plátky ředkvičky. Dojalo mne to.

V dnešní době se hodně řeší biopotraviny, plýtvání jídlem nebo bezobalové nákupy. Jak se k tomuto stavíte vy?

Jídlo nevyhazuju. Nesnáším to. Takže zatímco rodina jí čerstvě, já dojídám zbytky. Nevadí mi to. Nebo ze zbytků něco ještě uklohním, nějakou fritátu, nebo tak.

Je pro vás důležité, kde jídlo nakupujete?

Důležité pro mne je tu prodejnu znát, abych nehledal máslo půl dne. Jinak je mi to jedno. Snažím se obecně podporovat malé proti velkým, ale je to čím dál těžší. Řetězce mi svým brutálním a bezohledným chováním pijou krev. Měli bychom je bojkotovat. Ale to bychom asi umřeli hlady a oni to vědí. Koneckonců jsme to chtěli. Tak to máme.

V poslední době to vypadá, že jste na ‚‚roztrhání”. Hrajete v seriálech, v
divadle, moderujete. Zdá se mi to, nebo najednou režiséři konečně objevili
talent Bořka Slezáčka?

Aby objevili talent, musel by tam nějaký být. Ale já nevím, co myslíte termínem v poslední době. Protože já v průběhu posledních třeba šesti sedmi let mám pořád zhruba stejně práce, protože víc bych stejně nestíhal. Faktem je, že polovinu, někdy více z mých natáčecích dní a projektů dělám pro zahraniční produkce, takže jsou mimo zrak domácích diváků. Jinak divadlo zabírá hodně času a taky je to podobné, průměrně hraju tak v šesti sedmi představeních. Moc nemoderuji. Není na to čas, a tak ani nepodnikám žádné aktivity tímto směrem.

 

Napsal jste také knihu. Můžete nastínit, o čem vaše prvotina pojednává a kde se zrodil nápad, že si vyzkoušíte dráhu spisovatele?

Já jsem si na psaní myslel od dětství. Vyrůstal jsem doma obklopen knihami. Spoustu času jsem jako kluk trávil v knihovně. Ale ne a ne začít psát. Mám hodně jiných aktivit, a tak byla pořád nějaká výmluva. Až covid poskytl nějaký volný čas. Je to paradox, ta hrozná nemoc, tolik neštěstí a já to tady vlastně chválím, že? Tak to ale nemyslím. Moje prvotina je sbírka povídek s názvem Kéž bys tu byla. Neskromně myslím, že na první počin to není úplně špatné. Jsou to velmi různorodé příběhy, hodně černého humoru, ale taky dramat.

Jak dobíjíte energii? Umíte vůbec někdy jen tak vypnout a nic nedělat?

Umím to určitě, ale nevypínám. Nebaví mě to. Mám štěstí, že moje práce je můj koníček, takže nijak mimořádně někde dobíjet nemusím.

Kde vás mimo televizi můžeme v současné době vidět?

V několika pražských divadlech, od nové sezóny v ostravském Divadle Mír, kde budeme od léta zkoušet moji divadelní hru pod režijním vedením Honzy Hřebejka a občas někde s kapelou po vlastech českých.

Říká se, že muži zrají jako víno. U vás to rozhodně platí, jak se udržujete
ve formě?

Když zbyde čas a síla, cvičím doma s vlastní vahou a jednoručkama. Na víc nemám čas ani vlastně moc chuť. Přes léto hraju hodně fotbal a jezdím na kole.

V dobách dávno minulých bylo vaše jméno s trochou nadsázky synonymem pro rebelství. Jak byste se popsal dnes?

Jako stárnoucího pankáče.


Co vás dělá šťastným?

Taková ta klišé. Raduju se z malých věcí místo toho, abych zklamaně čekal na velké.


Máte ještě nějaký nesplněný sen?

Jistě, spousty. Ale mám-li vybrat jeden, strašně bych se chtěl podívat do vesmíru. To už bohužel asi neklapne.