Sdílet
Mezinárodní den žen vznikl na začátku 20. století v prostředí dělnického hnutí a ženské emancipace. Připomínal především boj za volební právo, lepší pracovní podmínky a sociální jistoty. Symbolické heslo „chléb a růže“ vyjadřovalo dvě základní potřeby: ekonomickou bezpečnost i důstojnější kvalitu života.
Do československého kalendáře se svátek pevně zapsal po druhé světové válce. V socialistickém Československu se z něj stal oficiální svátek oslavující ženy jako pracovnice, matky i budovatelky společnosti. Politický rozměr byl nepřehlédnutelný, doprovázený plakáty a projevy v rozhlase, ale stejně výrazná byla i jeho každodenní podoba u nás v práci nebo doma. Ta měla až překvapivě silný gastronomický rozměr. MDŽ totiž nebyl svátkem jednoho tradičního jídla, jako jsou třeba vánoční kapr nebo svatomartinská husa. Byl to svátek pohoštění jako takového.
Podniková oslava jako kulinární rituál
Pro většinu lidí se MDŽ odehrával především na pracovišti. Podniky, úřady, školy i družstva pořádaly menší i větší slavnosti, kde vedení předávalo ženám květiny a drobné dárky. Nejslavnějším symbolem se stal rudý karafiát – květina, která byla tehdy dostupná v každém stánku, byla výrazná a pro režim naprosto v pořádku. Kdo by si nepamatoval tu kombinaci s asparágusem v celofánu, která vydržela ve váze klidně čtrnáct dní.
Vedle kytek ženy často dostávaly také praktické dárky, které měly ulehčit práci v domácnosti. Utěrky, ručníky, někdy bonboniéry nebo drobnou kosmetiku typu mýdla Elida. A protože československé oslavy jen zřídka probíhaly bez jídla, následovalo i pohoštění. Typické menu nebylo nijak složité, ale mělo svůj styl a řád. Na stolech se objevovaly především obložené chlebíčky, zákusky a sladké pečivo. Chlebíček byl tehdy ideální společenské jídlo: vypadal slavnostně, byl relativně levný a dal se připravit ve velkém množství v závodní kuchyni nebo doma v kuchyni den předem.
Chlebíček jako symbol svátečního socialismu
Když se dnes řekne československé pohoštění, většina lidí si vybaví právě chlebíčky. Nebylo to náhodou. Obložený chlebíček byl ve druhé polovině 20. století symbolem domácí i podnikové oslavy. Byla to malá umělecká díla na talíři. Na bílém vekovém základu se objevoval legendární bramborový nebo vlašský salát, který tvořil ten správný „kopec“. Na něm nesměla chybět šunka, vajíčko uvařené natvrdo, plátek kyselé okurky či kousek rajčete.
V jednodušší variantě stačil tvrdý salám, majonéza a okurka. V luxusnějších verzích se občas přidal kousek uzeného lososa nebo roastbeef, ale tyto varianty byly spíše vzácnou výjimkou pro vyvolené. Chlebíčky se snadno servírovaly, daly se jíst rukou a hlavně působily na stole bohatě. Pro podnikové oslavy, jakou byl právě MDŽ, představovaly ideální kompromis mezi tím, co bylo v obchodech běžně k dostání, a slavnostní atmosférou, kterou lidé v ten den chtěli cítit.
Zákusky, věnečky a sladká tečka
Vedle slaných chlebíčků nikdy nechyběly ani sladké dezerty. Typické byly věnečky, indiánci s vysokou čepicí sněhu, větrníky plné krému nebo růžové punčové řezy. Šlo o klasické výrobky československých cukráren, které se daly koupit ve velkém množství a přinést v papírových krabicích ovázaných provázkem přímo na podnikové setkání.
Sladké pečivo mělo na oslavách zvláštní roli. Dodávalo celé akci pocit výjimečnosti. V běžném pracovním dni by se podobné zákusky na stole v kanceláři nebo v dílně jen tak neobjevily, takže i docela obyčejný věneček dokázal vytvořit dojem opravdové slavnosti. K tomu se přidávaly bonboniéry, často vyráběné v našich čokoládovnách jako Orion nebo Maryša, které zároveň sloužily jako univerzální dárek, jenž se dal „poslat dál“, když bylo potřeba někomu poděkovat.
Alkohol jako neoficiální součást svátku
K oficiální části MDŽ patřila květina, podání ruky a poděkování ženám za jejich práci. K té neoficiální části, která začínala, když se zavřely dveře za proslovy, patřila sklenička. A někdy i více než jedna. Na podnikových oslavách se běžně podávalo bílé víno, sekt nebo něco tvrdšího, jako byl rum nebo fernet.
Pro mnohé muže byl bohužel MDŽ v té době spíše příležitostí k menšímu pracovnímu večírku pod oficiální záminkou. Po formální části se oslavy často proměnily v uvolněné posezení, které někdy pokračovalo v družné zábavě i dlouho po pracovní době. Právě tento kontrast – na jedné straně vážná oficiální slavnost a na druhé straně to neoficiální popíjení – se později stal jedním z důvodů, proč se po roce 1989 na MDŽ začalo koukat trochu s ironií a rozpaky.
Retro vzpomínka, která zůstala v nás
Po pádu režimu se Mezinárodní den žen na čas ocitl v ústraní. Pro mnoho lidí byl příliš spojený s tehdejší propagandou a kulturou povinných oslav. Zároveň ale v lidech zůstala silná a vlastně docela milá nostalgická vzpomínka na jeho každodenní podobu. Ten karafiát v celofánu, chlebíčky na papírovém tácku a sladké větrníky se staly symbolem určitého období naší historie.
Dnes se MDŽ postupně vrací do veřejného prostoru, ale v úplně jiné podobě. Často se připomíná jeho původní význam – tedy práva žen, jejich postavení v dnešní společnosti a ocenění jejich síly. Už to není o povinném předávání utěrek v závodním klubu.
Co po něm zůstalo v české kuchyni
Pokud bychom dnes hledali gastronomickou stopu tohoto svátku, nešlo by o jeden konkrétní recept, který by se v rodinách dědil. MDŽ nevytvořil vlastní pokrm, ale zanechal v nás něco hlubšího: obraz toho, jak u nás vypadá „sváteční pohoštění“. Ta kombinace čerstvých chlebíčků se šunkou, sladkých zákusků a sklenky dobrého vína zůstala typická pro oslavy narozenin, rodinné večírky i různé společenské události.
A právě v tom je ta největší kulinární zajímavost. MDŽ nám připomíná dobu, kdy se slavnostní chvíle nepoznala podle toho, že by se podávaly kaviárové tousty nebo exotické steaky, ale podle toho, že se na stole uprostřed všeho toho shonu objevily poctivé domácí chlebíčky.
