Sdílet
V padesátých letech zažívaly Spojené státy zvláštní gastronomický zlom. Supermarkety už nebyly novinkou, ale samozřejmostí. Domácnosti se začaly vybavovat chladničkami a kuchyně, které do té doby sloužily především k vaření večeře, se staly centrem denního stravování. Klasický oběd u stolu pomalu ustupoval rychlým sendvičům. A právě v této éře, kdy začalo platit, že dobré jídlo může být hotové za pět minut, našel BLT své místo.
Byl to sendvič bez okolků. Neokázalý, levný a postavený na obyčejných surovinách – právě v tom však tkvěla jeho síla. Stal se ikonou tiše, ale neodvolatelně. V amerických kuchařkách i reklamních spotech zastupoval nový ideál: rychlé, ale stále domácí jídlo. Právě tehdy se začalo mluvit o „quick lunch“ – obědě, který nebyl velkou událostí, ale pevnou součástí dne. A BLT se do něj vryl tak samozřejmě, že už bez něj nebyl úplný.
Nešlo ale jen o rychlost. Kombinace slaniny, rajčete a listového salátu sevřená mezi dva plátky toastového chleba zasáhla chuťové buňky s takovou přesností, že si ji lidé začali všímat – a zapisovat. Označení „BLT“ se v americkém tisku začalo objevovat s železnou pravidelností až koncem padesátých let, ale opravdovým symbolem se stalo až v letech šedesátých. Pomohly k tomu i reklamní kampaně, které tento sendvič rámovaly jako esenci domova – jako něžný důkaz mateřské péče, jednoduchosti a amerického ideálu všedního dne.
Historik amerického jídla John Mariani ve své Encyklopedii amerických jídel a nápojů (1983) označil BLT za „domácí ekvivalent hamburgeru“ – jídlo, které se neprodává na ulici, ale vzniká v domácí kuchyni, zpravidla z toho, co je zrovna po ruce. I to může být důvodem, proč tento sendvič přežil desetiletí módních trendů a v americké kuchyni se drží dodnes.
Sendvič BLT se v posledních letech začal objevovat i v jiném světle než jen jako symbol jednoduchého oběda. Dietologové i onkologové jej stále častěji zmiňují v souvislosti se zpracovaným masem. Slanina, obzvlášť ta upravená dusitany, totiž spadá podle Mezinárodní agentury pro výzkum rakoviny (IARC, 2015) do skupiny 1 karcinogenů – tedy k látek s prokázaným rizikem vzniku kolorektálního karcinomu. Neznamená to, že by jeden sendvič zvyšoval riziko rakoviny, ale že pravidelná konzumace těchto potravin by měla být uvážlivá. K tomu připočtěme vysoký obsah nasycených tuků a sodíku – a máme koktejl, který rozhodně neprospívá srdci.
Na druhou stranu, ne každý BLT musí být výživovým faux pas. Změnit BLT na výživově přijatelnější verzi lze překvapivě jednoduše. Prvním krokem může být samotné pečivo. Místo bílého toastu můžete sáhnout po žitném kvásku s vyšším obsahem vlákniny. Právě tahle volba podle švédské studie zpomaluje glykemickou odpověď – a s ní i inzulinové výkyvy, které jinak po jednoduchých sacharidech přicházejí rychle a prudce.
Ani slanina se nemusí nutně vysmažit v tuku. Pokud se připraví nasucho v troubě, výrazně se sníží množství přepálených zbytků – včetně akrylamidu, sloučeniny vznikající při vysokých teplotách, která byla opakovaně spojována s genotoxickými účinky (EFSA, 2022). U slaniny je to sice méně znatelné než třeba u bramborových lupínků, ale rozhodně ne zanedbatelné.
Rovnice není černobílá
BLT není nutně zlo, ale jeho klasická verze rozhodně nepatří do každodenního repertoáru. Extrémní jednoduchost celého jídla často znamená i nízký nutriční přínos. Odborníci jako prof. Kevin Hall z amerického NIH upozorňují, že běžný BLT sendvič spadá svou strukturou do kategorie ultra-zpracovaných potravin (Hall et al., Cell Metabolism, 2019). Tedy takových, které kombinují tuk, sůl, cukr a aditiva způsobem, jenž přirozeně stimuluje přejídání a oslabuje signály sytosti.
Abychom byli spravedliví – sendvič není viníkem. Ale může být symptomem. Symptomem doby, ve které jíme „rychle a z ruky“, bez vlákniny, s přebytkem soli a bez ohledu na dlouhodobé důsledky. National BLT Day se tak může stát nejen kulinářským zpestřením, ale i připomínkou, že jednoduché věci nejsou vždy neškodné. Ani na talíři.
