Sdílet
Začněme u nejméně kontroverzního faktoru. Některé plodiny se u nás prostě vypěstovat nedají. Ne protože bychom neměli šikovné ruce, ale protože nemáme tropy. Káva, kakao, banány, citrusy nebo třeba mango – to vše je dováženo z tropických a subtropických oblastí. Největšími vývozci banánů do Evropy jsou Ekvádor, Kolumbie a Kostarika. Důvod? Stabilní teplota, levná pracovní síla, dobře zvládnutá logistika.
Mandarinky, pomeranče a citrony k nám nejčastěji míří ze Španělska, Itálie a Řecka – tedy z jižních zemí EU. V jejich případě je export výrazně podporován evropskou zemědělskou politikou a dotacemi – tedy my si od nich nekupujeme jen ovoce, ale i část jejich agrární identity.
Ekonomická realita: co nás bolí „méně“
A teď ten nepříjemnější díl skládačky – ekonomika. Proč k nám putuje česnek přes půl planety? Protože je levnější. Čínská produkce česneku je masivní a podporovaná státními pobídkami. Tamní farmáři – ať už drobní nebo velkoproducenti – dokážou nabídnout kilogram i pod 20 Kč, zatímco český zemědělec by za stejný produkt potřeboval dvojnásobek. Stejně tak třeba španělská rajčata nebo brokolice bývají levnější než ta naše – i když paradoxně jejich uhlíková stopa je nesrovnatelně vyšší.
Podle údajů Eurostatu (2023) tvořily dovozové plodiny 52 % ovoce a 31 % zeleniny spotřebované v ČR. Často jde o produkty, které by se u nás sice daly pěstovat, ale v jiných zemích jsou prostě levnější – kvůli vyšším výnosům, levnější pracovní síle, nebo méně přísné regulaci.
Infrastruktura a zpracování: skrytý král logistiky
Třetím, méně viditelným hráčem na šachovnici je logistika. Důvod, proč třeba mražená zelenina z Polska či Maďarska dominuje českému trhu, je jednoduchý: efektivní zpracování, chladicí technologie a silné distribuční řetězce. Mnohdy se stane, že plodina vyrostlá v ČR je odvezena do Polska ke zpracování – a pak nám ji zpátky prodají v plastové misce s visačkou „polský hrášek“.
Existují i případy, kdy plodina cestuje kvůli daňovým optimalizacím – například pšenice z Ukrajiny, která „přesedne“ v přístavu v Hamburku, jen aby mohla být prodána s jiným statusem původu.
A co my? Vývozní paradox českého zemědělství
Česká republika patří mezi významné vývozce obilí, řepky, sladu a mléčných produktů. Ale exportujeme spíš suroviny než finální produkty. Zatímco dovážíme rajčata, vyvážíme pšenici – což může připomínat situaci, kdy pekař prodá mouku, ale housky si kupuje jinde. Země jako Nizozemsko nebo Německo si od nás často berou základní agrární komodity, z nichž pak vyrábějí hodnotnější produkty – a ty nám prodají zpátky.
Současná situace není ideální, ale ani bezvýchodná. Z hlediska udržitelnosti, klimatických závazků i základní potravinové bezpečnosti je nutné hledat rovnováhu. Dovážet rajčata přes půl světa jen proto, že jsou levnější o pár haléřů, je v době klimatické krize, rostoucích emisí a křehké geopolitické stability krok zpět – byť se to na první pohled může jevit jako pragmatická ekonomická volba. Pandemie COVID-19 nám už jednou ukázala, jak snadno se může globální dodavatelský řetězec zadrhnout.
Je tedy načase přehodnotit naši závislost na dovozu – zejména u produktů, které můžeme s rozumnou mírou úsilí pěstovat sami. Soběstačnost v ovoci a zelenině mírného pásma není anachronismem, ale strategickou investicí do budoucnosti. Nejde jen o peněženku, ale především o odolnost systému, schopnost reagovat na krize a minimalizovat environmentální dopady.
Zdroj: Autorský text, Eurostat, European Commission
