Těžko říct, zda bychom si z homolí nesekali potřebné množství cukru dodnes, kdyby se tehdy Juliana Radová koukala více pod ruce. Když se totiž tradičně pokusila kus sladidla odlomit, nůž jí sklouzl a zranila si prst. Jako manželka majitele cukrovaru Jakuba Kryštofa Rada tak, možná i nevědomky, položila základní kámen inovaci, která měla podobným zraněním už navždy zamezit. Jakub Kryštof Rad totiž začal přemýšlet, jak cukr už rovnou tvarovat do menších částí, které by byly snadno dávkovatelné, a hlavně zcela bezpečné. A tak vznikl první lis na kostkový cukr na světě.

Jedna jako druhá

V tu dobu šlo o zcela revoluční vynález, i přestože stroj nepracoval na žádném složitém mechanizmu. Cukrová směs se jen nalila na speciální formy, které měly tvar drobných krychlí, což bylo nejen praktické, ale i estetické, alespoň proti těžkopádným homolím. Naplněné formy se následně vložily do lisu, který působil rovnoměrným tlakem na cukrovou směs. Tento tlak byl dostatečně silný na to, aby se jednotlivé krystalky cukru zhutnily a spojily do pevného tvaru. Stroj byl poháněn buď ručně pákou, nebo šroubovým mechanismem, a v pokročilejších verzích i parním strojem, což bylo na svou dobu velkou technickou inovací.

Po lisování však proces zdaleka nekončil. Čerstvě vytvořené kostky byly stále vlhké a křehké, a proto musely být přemístěny na síta nebo plechy a sušeny. Tento proces sušení trval přibližně 12 hodin, během nichž se odpařila zbylá vlhkost a kostky získaly svou pevnost a trvanlivost. Po usušení byly kostky ručně vyjímány z forem, kontrolovány a baleny do elegantních krabiček, které zpravidla obsahovaly 250 nebo 350 kousků. Tyto krabičky byly označovány jako „čajový cukr“ nebo „Vídeňský kostkový cukr“.

Hořký konec sladkého objevu

Méně sladký jako kostka cukru je však samotný příběh rodiny Radových. Výroba kostkového cukru se v Dačicích bohužel neudržela dlouho. Přestože se během 40. let 19. století intenzivně rozvíjela, už v roce 1852 musela rafinérie ukončit činnost. Dačice totiž ležely mimo hlavní oblasti cukrovarnického průmyslu a zdejší podmínky pro pěstování cukrové řepy byly nepříznivé. K tomu přibyly rostoucí náklady na dopravu suroviny, které výrobu činily nerentabilní. Už od poloviny 40. let se situace rafinérie zhoršovala, a ani revoluční výroba kostkového cukru, do níž Jakub Kryštof Rad vkládal tolik nadějí, nedokázala tento trend zvrátit. V roce 1846 proto Rad rezignoval na svou funkci a odešel zpět do Vídně, zatímco cukrovar jen o několik let později definitivně zavřel své brány.

Je paradoxem, že i když dnes považujeme kostkový cukr za neodmyslitelnou součást každodenního života, Radův vynález upadl na dlouhou dobu do zapomnění. Postupem času byl dokonce připisován jiným osobám. Až ve 30. letech 20. století se odborníci začali znovu zabývat historií výroby cukru a dospěli k jasnému závěru: Jakub Kryštof Rad byl skutečně první, kdo přišel s revoluční myšlenkou lisování cukru do kostek. Tento vynález, který začal svou cestu v nenápadných Dačicích, si tak znovu získal zasloužené místo v historii. Jak říká historička Marie Kučerová: „bylo dokázáno, že Rad je skutečně první, kdo s výrobou kostky cukru přišel.“