Sdílet
Pod nevinnou maskou cukrovinky se totiž skrývá jedna z nejagresivnějších přírodních látek, které v běžné stravě konzumujeme: glycyrrhizin. Tato molekula dokáže v lidském organismu spustit kaskádu procesů, které by laik čekal spíše od silných syntetických hormonů než od extraktu z kořene Glycyrrhiza glabra, tedy Lékořice lysá.
Historie Dne lékořice paradoxně nezačala v lékárnách starého Egypta, kde byl kořen ceněn pro své expektoranční účinky, ale v roce 2004 v USA. Tehdy se National Confectioners Association rozhodla oslavit tuto specifickou plodinu, která je zhruba padesátkrát sladší než běžný cukr, aniž by k tomu potřebovala sacharidy. V Evropě, a zejména v její severní části, však lékořice nepotřebuje marketingové svátky, ale tam je součástí národní identity. Jenže právě tento kulturní rozdíl v konzumaci odhaluje fascinující legislativní a zdravotní propast mezi střední Evropou a Skandinávií.
Molekulární pirátství v ledvinách
Pro pochopení toho, proč lékořice či pendrek rozhodně stojí za pozornost, musíme opustit pulty cukrářství a nahlédnout přímo do mikrostruktury ledvinových buněk. Hlavním viníkem je kyselina glycyrrhetinová, metabolit, který se v těle uvolní okamžitě po konzumaci extraktu z kořene.
Tato sloučenina si v organismu vybírá velmi neobvyklý terč: enzym s krkolomným názvem enzym 11β-Hydroxysteroid dehydrogenázu typu 2. Standardně tento enzym funguje jako neúprosný filtr, který brání mineralokortikoidním receptorům v kontaktu s kortizolem. Ačkoliv kortizol vnímáme primárně jako spouštěč stresové reakce, v ledvinné tkáni se chová jako dokonalý imitátor aldosteronu – klíčového hormonu, jenž má pod palcem rovnováhu mezi vylučováním vody a zadržováním sodíku.
Enzym 11β-HSD2 kortizol deaktivuje na neškodný kortison, čímž brání receptorům, aby se „zbláznily“. Glycyrrhizin však tento enzym dočasně vyřadí z provozu. Výsledkem je to, že naše ledviny jsou zaplaveny kortizolem, který začne agresivně signalizovat tělu, aby zadržovalo sodík a vyplavovalo draslík.
Tento stav se odborně nazývá pseudohyperaldosteronismus. V praxi to znamená, že vám během několika desítek minut po konzumaci silné lékořice může prudce vyletět krevní tlak, začnou vám otékat kotníky a v extrémních případech hrozí svalová slabost či srdeční arytmie kvůli kritickému nedostatku draslíku. Právě tento mechanismus je důvodem, proč by se pacienti s hypertenzí měli lékořici vyhýbat obloukem, a proč je tato plodina v medicíně považována za dvousečnou zbraň.
Severský extrém proti české opatrnosti
Pokud se vydáte do Finska nebo Švédska, narazíte na fenomén zvaný salmiakki. Jde o lékořici obohacenou o chlorid amonný, která chutná jako slaná exploze. Zatímco v České republice je lékořice vnímána spíše jako okrajová cukrovinka nebo přísada do bylinných čajů na kašel, Seveřané ji konzumují v objemech, které by průměrného Středoevropana poslaly na pohotovost.
Tento rozdíl se propisuje i do legislativy. Evropská autorita EFSA i Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) proto drží koncentrace glycyrrhizinu na velmi krátkém vodítku a jeho limity hlídaji velmi přísně. Pokud narazíte na výrobek, kde je tato složka zastoupena ve vyšší míře, musí vás výrobce ze zákona varovat formulací: „Obsahuje lékořici – lidé s vysokým krevním tlakem by se měli vyvarovat nadměrné konzumace.“ Úplně jiný svět však představuje Skandinávie, kde jsou limity nastaveny s mnohem větší dávkou benevolence, případně se tam díky staleté tradici tiše tolerují i produkty balancující na hraně toxicity. Severoevropané totiž lékořici nevnímají jako občasné lékárenské zpestření, ale jako běžnou součást jídelníčku, na kterou je jejich populace dlouhodobě adaptovaná.
Prahová hodnota pro toxicitu je přitom šokujícím způsobem nízká. Stačí si pravidelně dopřávat pouhých 50 až 100 gramů koncentrované lékořice denně a citlivější jedinec si koleduje o vážný zdravotní kolaps. Záludnost glycyrrhizinu navíc spočívá v jeho dlouhém poločase rozpadu v lidském metabolismu. I když se tedy zdá, že pár kousků černého pendreku denně nic neznamená, látka se v tkáních neustále hromadí. Onen klíčový enzym v ledvinách pak zůstává v setrvalém útlumu, což tělo postupně vhání do pasti hormonální nerovnováhy.
Paradox zdravé náhražky
V dnešní době celý svět bojuje proti nadměrné konzumaci rafinovaného cukru, by se mohlo zdát, že lékořice se tváří jako ideální alternativa. Je přírodní, má nízký glykemický index a působí protizánětlivě. Zde však narážíme na onen „glycyrrhizinový paradox“. To, co dělá lékořici zdravou, tedy její schopnost modulovat imunitní odpověď a tlumit zánět, je zároveň tím, co ji činí nebezpečnou pro kardiovaskulární systém.
Průmyslová výroba se snaží tento problém obejít pomocí tzv. deglycyrrhizinované lékořice (DGL). Ta se využívá především v doplňcích stravy pro léčbu žaludečních vředů, protože si zachovává hojivé účinky na sliznice, ale je zbavena oné problematické kyseliny glycyrrhetinové. Jenže pro milovníky klasických černých pendreků a severských slaných bonbonů je DGL verze nezajímavá – postrádá totiž tu specifickou chuťovou hloubku a sladkost, kterou milují.
Až příště sáhnete po balíčku pendreků, podívejte se na složení. Skutečná lékořice, tedy nikoliv jen její syntetické aroma, je víc než jen sladkost. Je to aktivní farmakologický činitel, který si zaslouží respekt.
