Sdílet
Všechno to odstartovalo u Napoleona III., který měl velký problém. Jeho armáda i chudina v Paříži hladověly a poctivé máslo bylo nehorázně drahé, nedostupné a pro státní pokladnu neúnosné. Vyhlásil proto velkou soutěž o to, kdo vyrobí levnou a trvanlivou náhradu. Chemik Hippolyte Mège-Mouriès v roce 1869 uspěl se směsí hovězího loje a mléka, kterému začal říkat oleomargarín. Byl to triumf vědy a naděje pro miliony hladových krků po celém světě. Jenže v tu samou chvíli se v Americe probudila bestie v podobě mléčné lobby. Američtí farmáři viděli v margarínu rozsudek smrti pro své jisté zisky.
Místo aby začali vyrábět lépe, levněji nebo efektivněji, udělali to, co dělají zbabělci a dravci bez skrupulí: šli si „vybrečet“ ochranu u politiků a začali margarín špinit nejhoršími možnými lžemi. Rozjela se největší dezinformační kampaň v dějinách jídla, kdy se o margarínu psalo jako o přísadě z mrtvých koní, toulavých psů nebo o strojním oleji, který způsobuje neplodnost a rozklad osobnosti.
Státní šikana chudých
Když totální zákaz prodeje neprošel hned na začátku, přišla na řadu čistá a nefalšovaná státní šikana. Státy jako New Hampshire, Vermont nebo Jižní Dakota schválily šílené zákony, které nařizovaly, že se margarín nesmí barvit na žluto, aby náhodou nevypadal jako „ctihodné“ máslo. Mlékaři ale chtěli víc, chtěli konkurenci totálně znemožnit a zdiskreditovat. Prosadili tedy, aby byl margarín povinně barven na růžovo. Představte si tu ponižující a agresivní situaci, kdy si chudý dělník nese domů kostku zářivě růžového tuku, který na chlebu vypadá jako rozemleté syrové maso nebo toxický chemický odpad. Stát tím vzkazoval občanům jasně: Pokud nemáš na drahé máslo od našich sponzorů, budeš jíst tuhle ohavnost a každý u tvého stolu uvidí tvou bídu. Byl to veřejný pranýř za chudobu, posvěcený zákonem.
I když Nejvyšší soud tyto „růžové zákony“ později jako protiústavní zrušil, mléčná mafie se nevzdala. Přitvrdila a v roce 1886 protlačila federální zákon, který z margarínu udělal terč likvidačních daní. Za libru barveného margarínu se platila pálka deset centů, což byla v té době pro chudou rodinu naprostá katastrofa.
Éra pašeráků barev
Lidé se ale nenechali zlomit a začala fascinující éra podloudného domácího barvení, která v ničem nezaostávala za pašováním tvrdého alkoholu. Výrobci margarínu přišli s geniálním protiútokem: ke každé kostce bílého margarínu začali přibalovat malé kapsle nebo obálky se žlutým potravinářským barvivem.
Byla to scéna jako z filmu. Americké hospodyně se v kuchyních staly partyzánkami, které potají míchaly bílou hroudu se žlutým práškem, aby před rodinou, návštěvami a sousedy utajily, že musí šetřit. Jenže státní dozor nespal a vysílal do ulic speciální „máslové hlídky“. Tito inspektoři vtrhávali do restaurací, hotelů a školních jídelen a bez varování strkali prsty do pomazánek, aby v laboratořích zkoumali přesný odstín žluté. Pokud byl tuk příliš žlutý a majitel neměl zaplacenou speciální drahou licenci, následovaly brutální pokuty, zabavování zboží a vězení. Stát nestoudně plýtval penězi daňových poplatníků na to, aby kontroloval odstín tuku na vašem toastu, zatímco skutečná kriminalita kvetla.
Zákaz, který trval desetiletí
Pokud si myslíte, že Amerika byla drsná, podívejte se na Kanadu, kde mléčná lobby ovládla politiky naprosto totálně. Tam byl margarín prohlášen za nepřítele státu a byl kompletně nelegální celých šedesát let, od roku 1886 až do roku 1948. Lidé v Kanadě nesměli margarín ani vlastnit, natož ho vyrábět. A i když se po druhé světové válce konečně povolil, protože másla byl kritický nedostatek, válka o barvu pokračovala dál. V provincii Québec si mlékaři vyvzdorovali, že margarín nesmí být žlutý až do neuvěřitelného roku 2008. Ještě v moderní době se tak v Kanadě vedly soudní bitvy o to, jestli váš tuk smí připomínat sluníčko, nebo musí zůstat bledý a smutný jako sádlo. Bylo to čisté šílenství, které nemělo se zdravím nebo kvalitou jídla nic společného. Šlo jen o to, kdo koho dokáže víc přitlačit ke zdi.
Sladká pomsta chudých
Válka o margarín začala v USA polevovat až během druhé světové války, kdy šlo všechno máslo na frontu pro vojáky a civilisté prostě neměli co jíst. Najednou byl „vražedný“ margarín politikům dobrý a zákazy se začaly tiše uvolňovat. Federální daně padly až v roce 1950 a posledním státem, který držel barvící restrikce, byl Wisconsin – srdce amerického mlékařství, kde zákazy zrušili až v roce 1967. Celý tenhle šílený příběh není o jídle, ale o neomezené moci a chamtivosti. Ukazuje, jak snadno se dá zneužít zákon k udušení levnější konkurence a jak se pod rouškou „ochrany tradic“ dají šikanovat ti nejzranitelnější.
