Sdílet
Ortorexie (orthorexia nervosa) sice zatím nefiguruje v oficiálních psychiatrických manuálech jako samostatná diagnóza, ale v ordinacích terapeutů se s ní setkáváme stále častěji. Je to nenápadný zloděj radosti, který se maskuje za vzorný životní styl.
Anorexie versus ortorexie
Termín ortorexie poprvé použil americký lékař Steven Bratman. Zatímco u anorexie jde lidem primárně o kvantitu a váhu, u ortorektika je středobodem vesmíru kvalita. Takový člověk neřeší, kolik toho sní, ale jestli je daná potravina „biologicky čistá“, „přirozená“ a „nezkažená“ chemií.
To, co začíná jako nevinný pokus o jarní detox nebo zlepšení pleti, se může během pár měsíců změnit v rigidní vězení, které člověka izoluje od rodiny, přátel i od vnímání vlastních skutečných potřeb.
Právě toto zkreslení má v běžném životě velmi konkrétní důsledky. Když máme pocit, že jíme „správně“, přestáváme být ostražití. Nehlídáme porce, méně čteme složení a často ztrácíme kontakt s vlastními signály sytosti. Potravina, která by v jiné podobě vyvolala opatrnost, projde bez výčitek jen proto, že působí morálně „čistěji“. Výsledkem pak není lepší zdraví, ale paradoxně vyšší energetický příjem a pocit, že děláme něco pro sebe, i když realita je složitější.
Typickým příkladem může být situace v supermarketu, kde sáhneme po bio sušenkách nebo „přírodním“ müsli. Obal evokuje zdravý životní styl, čistotu a návrat k přirozenosti, a tak se automaticky uklidní naše pozornost. Jenže zatímco u klasických sušenek bychom možná zůstali u pár kousků, u těch bio často mizí zábrany. „Jsou přece lepší,“ říká si člověk, a ani si nevšimne, že složení se od běžné varianty liší jen minimálně – někdy dokonce vůbec. Výsledkem je, že sníme větší porci, aniž bychom měli pocit, že jsme udělali něco špatně.
Past na uvědomělého strávníka
Pro českého zákazníka, který se snaží nakupovat zodpovědně, je rozpoznání prvních příznaků extrémně těžké. Je přece normální chtít potraviny bez reziduí pesticidů nebo šunku s vysokým obsahem masa.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z výběru surovin stane morální bič. Ortorektik začne vnímat svět černobíle: „čisté“ jídlo mu dává pocit svatosti a nadřazenosti, zatímco „nečisté“, třeba obyčejný rohlík nebo kousek dortu na oslavě, v něm vyvolává panickou úzkost, pocity viny a hlubokého lidského selhání.
Rituální vzorce chování
Tento stav doprovázejí až rituální vzorce chování. Příprava jídla zabírá hodiny, plánování nákupů se stává nejdůležitějším bodem dne a sociální život jde stranou. Ortorektik nemůže jít do restaurace, protože netuší, na jakém oleji se smažilo. Nemůže jet na návštěvu k rodičům, protože by tam musel čelit „toxickým“ surovinám. Tito lidé se stávají vězni vlastních nutričních dogmat.
Fyziologický paradox: Podvýživa z „nejlepších“ surovin
Největším paradoxem ortorexie je, že fanatická snaha o zdraví vede k podvýživě. Vyřazováním celých skupin potravin, jako jsou lepek, laktóza, tuky, sacharidy, vznikají deficity, které tělo nespraví ani těmi nejdražšími biopotravinami. Dochází k rozvratu hormonů, ztrátě svalů a oslabení imunity.
Odborný pohled jasně varuje, že ortorexie není ve výsledku o jídle, ale o kontrole. Jídlo je jen nástrojem, jak zvládnout úzkost a stres z chaosu okolního světa. Pokud se ale tato kontrola změní v sebedestrukci, je čas na odbornou pomoc.
Kde leží bezpečná hranice?
Jak tedy poznat, jestli už nejste „za hranou“? Klíčem je flexibilita. Zdravý člověk dává přednost kvalitě, ale když není zbytí, dokáže se s úsměvem přizpůsobit. Ortorektik nikoliv. Pokud cítíte pohrdání lidmi, kteří jedí „běžně“, nebo pokud vás myšlenky na zítřejší jídelníček stojí většinu mentální energie, mějte se na pozoru.
Pamatujte, že zdraví není jen o absenci pesticidů v krvi. Je to i schopnost radovat se z jídla s blízkými a důvěřovat svému tělu, že si s drobnými výkyvy poradí.
Standardy kvality mají sloužit nám, ne my jim. Jídlo má být palivem a potěšením, nikoliv trestem za nedokonalost. Skutečná nutriční moudrost leží v rovnováze, kde kvalita suroviny nebere duševní klid. Pokud se váš talíř stal místem strachu, zkuste mu vrátit svobodu.
