Sdílet
Postava svatého Štěpána je v křesťanské tradici spojena s vážností a obětí. Lidová kultura si však jeho svátek přetvořila po svém. Štěpán nebyl dnem asketickým, ale naopak společenským. Chodilo se na návštěvy, zpívalo, někde i tancovalo. A tomu odpovídalo i jídlo. Na rozdíl od Božího hodu se na Štěpána už nepřipravovala nová slavnostní pečeně. To podstatné už bylo hotovo. Na stole se objevovalo to, co zbylo, ale v jiné podobě, v jiném kontextu a s jiným významem.
Z gastronomického hlediska byl Štěpán dnem „druhého života“ vánoční hostiny. Pečená husa nebo kachna z Božího hodu se jedla studená, často nakrájená na tenké plátky, doplněná chlebem, hořčicí nebo křenem. Ze skeletů se vařily silné vývary, které dokázaly nasytit další den nebo dva. Výpek se nemilosrdně nevyléval, ale mazal na chléb nebo se používal jako základ do dalších jídel. Sádlo se sbíralo, uchovávalo a sloužilo ještě dlouho po Vánocích. To vše nebyla improvizace, ale zažitý systém, v němž mělo každé sousto své místo.
V době, kdy se jídlo získávalo s velkým úsilím a jeho vyhození by bylo považováno za neodpustitelné plýtvání, fungovala tato logika zcela přirozeně. Štěpán byl dnem, kdy se ukazovalo, že skutečná hojnost nespočívá v množství nových pokrmů, ale v tom, jak dovedně se naloží s tím, co už bylo připraveno. Z dnešního pohledu bychom tento přístup bez váhání označili za zero waste, tehdy však šlo jednoduše o zdravý rozum a respekt k potravinám.
První zero waste den dávno před moderními pojmy
Významnou roli hrála i praktičnost. Štěpán byl tradičně dnem návštěv. Chodilo se k příbuzným, sousedům, někde obcházela mládež stavení s koledami. Jídlo proto muselo být snadno přenosné, trvanlivé a připravené ke konzumaci bez složité úpravy. Studené maso, chléb, kyselé okurky, zelí nebo zbytky vánočního pečiva splňovaly všechny tyto podmínky. Vánoční stůl se tak symbolicky přesouval z jedné domácnosti do druhé a jídlo se stávalo společenským pojivem.
Štěpán je v tomto ohledu zajímavým protipólem Božího hodu. Zatímco 25. prosinec byl o vrcholu, o okamžiku, kdy se slavnostní jídlo připravovalo a servírovalo s maximální péčí, Štěpán představoval návrat k realitě, ale nikoli k chudobě. Spíše k dovednosti. Ukazoval, že dobrá kuchyně nekončí ve chvíli, kdy se sundá sváteční ubrus, ale pokračuje v tom, jak se naloží se zbytky.
Moderní debaty o plýtvání potravinami často působí, jako by šlo o nový problém, který si žádá nové koncepty a strategie. Přitom tradice svatého Štěpána ukazuje, že česká kuchyně měla řešení dávno předtím, než se objevily pojmy jako udržitelnost nebo cirkulární ekonomika. Nešlo o ideologii, ale o každodenní praxi. Každý vývar, každý plátek studené husy byl důkazem, že jídlo má hodnotu i po svém slavnostním vrcholu.
Dnes má Štěpán často podobu „dojídacího dne“, někdy chaotického, někdy trochu přehlíženého. Přesto v sobě stále nese potenciál připomenout, že Vánoce nejsou jen o jednom večeru nebo jednom obědě, ale o celém řetězci rozhodnutí, jak s jídlem zacházíme. Tradice, která kdysi vznikla z nutnosti, může být inspirací i v době plných lednic. Svatý Štěpán tak nenápadně propojuje minulost s přítomností a ukazuje, že myšlenka zero waste má v české kuchyni kořeny hlubší, než by se na první pohled zdálo.
