Sdílet
Když Marie Curie přijela na konci 19. století do Paříže, nepůsobila jako někdo, kdo má jednou změnit dějiny vědy. Byla to tichá, mimořádně cílevědomá studentka z Polska, která si pronajímala skromný pokojík bez topení a většinu času trávila v knihovnách a laboratořích. Její život byl asketický nejen myšlenkově, ale i fyzicky. Podle vlastních vzpomínek a pozdějších biografií žila dlouhé měsíce v takové chudobě, že její jídelníček tvořil převážně chléb, máslo a čaj, výjimečně doplněné ovocem nebo vejcem, pokud si je mohla dovolit. Tento obraz se opakovaně objevuje v její korespondenci i ve vzpomínkách jejích blízkých, jak je zachycuje například biografie Madame Curie od její dcery Eve Curie,
Jídlo v této fázi jejího života neplnilo žádnou kulturní ani společenskou funkci. Bylo minimem nutným k přežití. Marie sama později přiznávala, že několikrát zkolabovala vyčerpáním, což lékaři dávali do souvislosti s kombinací podvýživy, zimy a extrémního pracovního nasazení. Přesto právě v tomto období položila základy své vědecké dráhy, která ji přivedla k setkání s Pierrem Curiem.
Jejich vztah, započatý v roce 1894, bývá právem popisován jako výjimečné intelektuální partnerství. Pierre Curie byl fyzik s hlubokým respektem k Mariiným schopnostem, což v tehdejším akademickém prostředí nebylo samozřejmostí. Společně pracovali v podmínkách, které dnes působí až neuvěřitelně. Laboratoř, v níž izolovali radium a polonium, byla ve skutečnosti starou, špatně větranou kůlnou. Stejně prostý byl i jejich každodenní život. Podle dostupných pramenů se jejich domácnost vyznačovala jednoduchostí a střídmostí, a to i ve stravování. Jídla byla rychlá, nenáročná a podřízená práci. Marie Curie se nikdy netajila tím, že vaření považovala spíše za nutnou zátěž než za radost. Po tragické smrti Pierra Curie v roce 1906 se Mariin život ještě více uzavřel do práce. Stala se první ženou, která přednášela na Sorbonně, vedla výzkum radioaktivity a zároveň vychovávala dvě dcery.
Když Marie Curie přijela do Paříže, nepůsobila jako někdo, kdo má jednou změnit dějiny vědy. Byla to tichá, nesmírně pracovitá Polka, která si pronajímala pokojík chladný jak čerstvě vynalezené kryogenní zařízení a živila se hlavně chlebem a čajem, aby ušetřila na studium. A přesto: ve městě, kde to v laboratořích vonělo po ambicích a kyselinách, se rozběhl příběh, který se dodnes vypráví s úctou i fascinací.
Právě zde v roce 1894 potkala Pierra Curieho. Jejich vztah byl od počátku vybudovaný na souznění intelektu, které dnes bývá romantizováno, ale tehdy působilo spíš jako výjimka, jež potěší moderního čtenáře. Pierre byl tichý, jemný, ale geniální fyzik. Marie byla odhodlaná, cílevědomá a neústupná vůči překážkám. Společně vytvořili tandem, který izoloval radium, objevil polonium a nakonec získal Nobelovu cenu. A kdyby tehdy existoval Instagram, pravděpodobně by jejich laboratoř byla nejméně fotogenickým, ale nejlajkovanějším místem Paříže.
Voda, chléb a máslo
Do obrazu jejich společného života patřila i překvapivá prostota každodennosti, která neměla s pařížskou bohémskou představou konce století mnoho společného. Jídlo u Curieových nehrálo roli požitku ani společenského rituálu, ale spíš technické nutnosti. Marie Curie byla zvyklá jíst málo, jednoduše a nepravidelně – zčásti z chudoby studentských let, zčásti z přesvědčení, že všechno, co odvádí pozornost od práce, je podružné. Chléb, máslo, čaj, občas vejce nebo ovoce, pokud bylo po ruce, tvořily základ jídelníčku, který se v čase příliš neměnil.
Vaření nepovažovala za důležité, stolování za něco, čemu by stálo za to věnovat čas. I v době největších objevů fungovala spíš na minimální přísun energie než na vyváženou stravu. Jídlo bylo přestávkou mezi experimenty, nikoli cílem samo o sobě, a tento přístup si nesla dál i do let, kdy už dávno nebyla chudou studentkou, ale uznávanou vědkyní. Tuto praxi popisuje její biografie Madame Curie od její dcery Eve Curie.
Konec jedné lásky… a světlo v životě plném rovnic
Vše se změnilo v roce 1906, kdy Pierre tragicky zahynul pod koly povozu. Zůstala po něm nejen vědecká stopa, ale i vdova, jejíž deníky z tohoto období se čtou téměř jako intimní zápisy duše hledající pevnou půdu pod nohama. Marie však nezmizela v soukromém smutku. Převzala jeho profesuru – první žena na Sorbonně – a pokračovala ve výzkumu, který byl nejen náročný, ale také nesmírně osamělý.
V této osamělosti se objevil Paul Langevin. Charismatický fyzik, kdysi Pierreův žák, muž, který měl komplikované manželství a zjevně i schopnost probudit v Marii znovu lidskou blízkost. Jejich vztah neměl nic společného s dramatickými milostnými výlevy, které najdeme v románech. Spíš připomínal dva lidi, kteří se navzájem setkali v momentu, kdy potřebovali porozumění, soucit a možná i kousek světla v životě plném rovnic a experimentů.
Skandál, dopisy a mediální bouře
Skandál však přišel rychle. Jejich dopisy se v roce 1911 dostaly na veřejnost a pařížský tisk si smlsnul způsobem, který by zahanbil i dnešní bulvární rubriky. Marie Curie se rázem ocitla v článcích, kde ji označovali za cizinku rozbíjející francouzské rodiny, za ženu bez morálky, za někoho, kdo si troufl na „svatý status vdovy po Pierra Curiem“. V očích mnoha lidí prostě překročila hranici, kterou žena té doby překročit nesměla.
Absurdnost celé situace vygradovala v okamžiku, kdy se objevilo doporučení, že by z „důvodů společenského taktu“ neměla převzít svou druhou Nobelovu cenu. Švédská akademie jí však dala jasně najevo, že věda se nehodnotí podle novinových titulků – a Marie si cenu skutečně převzala.
Její vztah s Langevinem zanikl snad i dříve, než měl šanci dozrát. Historici dodnes upozorňují, že mnoho šťavnatých detailů, které tehdy zaplavily francouzský tisk, bylo buď zkreslených, nebo zcela vymyšlených. A přestože se tehdy aféra tvářila jako zásadní zlom, Marie Curie udělala to, co v jejím životě bylo nejpodstatnější: pokračovala v práci. Vytvořila během války mobilní rentgenové jednotky, zachraňovala životy vojáků a ještě dlouho po tomto skandálu dokázala, že nejhlasitější křik médií nezmění podstatu skutečného talentu.
Marie Curie zemřela v roce 1934 na aplastickou anémii, závažné onemocnění krvetvorby, které lékaři dávají do přímé souvislosti s dlouhodobým vystavením ionizujícímu záření. Její práce s radioaktivními látkami probíhala v době, kdy jejich rizika nebyla známá a ochranné pomůcky prakticky neexistovaly. K jejímu zdravotnímu stavu však s velkou pravděpodobností nepřispělo jen samotné ozáření, ale i celoživotní vyčerpání organismu. Marie Curie byla zvyklá fungovat s minimální péčí o vlastní tělo, dlouhodobě podceňovala stravu, jedla nepravidelně a velmi skromně, často na hranici podvýživy.
