Kdy a proč se z husy stalo božihodní jídlo, bez kterého si české Vánoce neumíme představit?

Původ božihodní hostiny sahá hluboko do středověku, kdy církevní pravidla striktně rozlišovala mezi postními a svátečními dny. Štědrý den byl až do 19. století skutečně postní, často bez masa, někdy dokonce jen s jedním hlavním jídlem podávaným až po západu slunce. Maso, tuk a vydatné pokrmy byly vyhrazeny až na Boží hod. Nešlo přitom jen o náboženské předpisy, ale i o praktickou stránku života. Po týdnech adventní střídmosti se očekával den, který symbolicky potvrdí, že hlad i temnota jsou zažehnány a přichází období hojnosti.

Husa se pro tuto roli hodila dokonale. Byla velká, tučná a slavnostní. Navíc se porážela právě na přelomu podzimu a zimy, kdy byla v nejlepší kondici. Pro venkovské hospodářství to byla logická volba. Husa vykrmená na Vánoce dokázala nasytit celou rodinu, často i s přesahem na další dny. Tuk z pečeně se pečlivě sbíral a využíval v kuchyni ještě dlouho po svátcích. Kachna plnila podobnou funkci, zejména tam, kde chov hus nebyl rozšířený nebo byl méně dostupný. Ve městech se navíc kachna objevovala častěji jako praktičtější alternativa, menší, ale stejně slavnostní.

Boží hod jako den hojnosti

Božihodní oběd nebyl jen o mase. Pečená husa nebo kachna se tradičně podávala s knedlíky a kysaným zelím, což není náhodná kombinace. Zelí bylo v zimě jednou z mála čerstvých, respektive fermentovaných zelenin, které byly běžně dostupné, a zároveň pomáhalo vyvažovat tučnost masa. Celé jídlo tak spojovalo symboliku hojnosti s praktickými znalostmi tehdejší kuchyně, která si i bez výživových tabulek dokázala poradit s rovnováhou chutí i živin.

Samotný název „Boží hod“ má přitom překvapivě světský původ. Slovo „hod“ ve staročeštině znamenalo hostinu nebo slavnostní jídlo. Už jazyk tak napovídá, že tento den nebyl určen k práci, ale k hodování a klidu. Lidové zvyky tomu odpovídaly. Na Boží hod se nemělo pracovat, zametat, prát ani stlát postele, aby se „nevyhnalo štěstí z domu“. O to větší váhu měl společný oběd, který měl rodinu nejen nasytit, ale i symbolicky spojit.

Regionální rozdíly dodávaly této tradici další vrstvy. V Čechách převládala husa s houskovými knedlíky, na Moravě se častěji objevovala kachna, někde doplněná bramborovými knedlíky nebo lokšemi. V měšťanských a šlechtických domácnostech býval božihodní oběd ještě okázalejší, s polévkami, omáčkami a sladkými moučníky, ale základní myšlenka zůstávala stejná. Po půstu následuje odměna.

Dnes už Boží hod většina lidí nevnímá jako soubor církevních pravidel, přesto si pečená husa nebo kachna udržely své místo. Pro mnoho rodin je to den klidnější než Štědrý večer, bez dárků a shonu, zato s časem na dlouhé sezení u stolu. Tradice, která vznikla ze spojení víry, hospodářské reality a kuchařského umění, tak přežívá jako připomínka toho, že Vánoce nejsou jen o jednom večeru, ale o rytmu dní, v nichž má slavnostní jídlo svůj přesný a nezastupitelný čas.