Sdílet
Původně totiž nešlo o žádné cukroví k čaji, ale o luxusní zboží z lékárnických regálů. Perník byl ve středověku považován za prostředek k utišení trávení a jeho výroba byla tak náročná, že perníkáři tvořili elitní cech, do kterého se jen tak někdo nedostal. Pokud se letos zakousnete do měkkého srdíčka, vězte, že v ústech držíte kus historie, která voní dálkami a dávným uměním lékárníků.
Peprný původ názvu a medicínská síla
Slovo perník má svůj původ v pepři (staročesky „pepřník“). Právě pepř byl spolu s medem a exotickým kořením klíčovou ingrediencí, která měla zajistit, aby těsto dlouho vydrželo a zároveň působilo jako lék.
Ve středověku se věřilo, že kombinace medu, zázvoru, hřebíčku a skořice dokáže zahřát žaludek a pomoci s trávením těžkých masitých jídel. Podle dochovaných záznamů či informací z Muzea Pardubice, které se historii perníku dlouhodobě věnuje, se první zmínky o perníkářích v Čechách objevují už ve 14. století. Tehdy se perník prodával v lékárnách jako digestiv pro bohaté měšťany a šlechtu.
Perníkové těsto se kdysi nechávalo zrát i několik let. Tradovalo se, že když se narodila dcera, otec zadělal na perník, který se upekl a snědl až o jejích zásnubách. Tato neuvěřitelná trvanlivost byla dána vysokým obsahem medu a absencí kypřidel. Jak uvádí historické studie o středověkém stravování, med fungoval jako přirozený konzervant, který v kombinaci s antibakteriálním kořením vytvořil surovinu, která prakticky nestárla.
Lékárna v každém soustu: Co na perník říká věda?
Z pohledu moderní vědy nebyli středověcí lékárníci vůbec daleko od pravdy. Hlavní složky perníku jsou totiž skutečnými nutričními poklady. Zázvor obsahuje gingerol, látku, která podle studií výrazně urychluje vyprazdňování žaludku a zmírňuje nevolnost. Skořice zase prokazatelně pomáhá regulovat hladinu cukru v krvi, což je u sladkého pečiva vítaný bonus.
Další důležitou složkou je hřebíček, který je jedním z nejsilnějších přírodních antioxidantů díky vysokému obsahu eugenolu.
Když si tedy o Vánocích dopřejete poctivý perník s vysokým podílem koření, neděláte radost jen svým chuťovým pohárkům, ale skutečně pomáháte svému tělu vyrovnat se s náročným prosincovým jídelníčkem. Tato „přírodní lékárna“ ukrytá v těstě je přesně tím důvodem, proč se perník stal neodmyslitelnou součástí zimního období, kdy naše tělo přirozeně volá po prohřívacích surovinách.
Od dřevěných forem k uměleckému dílu
Perník nebyl vždy jen o chuti, ale i o vizuálním sdělení. Předtím, než nastoupila éra barevného zdobení bílkem, se perníky vtlačovaly do nádherně vyřezávaných dřevěných forem. Tyto formy často znázorňovaly náboženské motivy, panovníky nebo symboly lásky. V regionálním muzeu v Norimberku, což je evropská metropole perníku, jsou k vidění formy staré stovky let, které svědčí o neuvěřitelné zručnosti tehdejších mistrů.
Zajímavostí je, že perníkáři si své recepty úzkostlivě střežili. Každý rod měl svůj vlastní poměr koření, který se dědil z otce na syna. Pardubický perník se stal pojmem právě díky specifickému postupu a kvalitě místního medu. I dnes, když sledujete instagramové profily moderních perníkářek, vidíte, že toto řemeslo stále žije a vyvíjí se. Už to není jen o léčení žaludku, ale o estetice a zachování tradice, která nás spojuje s předky.
Proč perník přežil staletí?
Důvod, proč perník z našich stolů nezmizel ani po stovkách let, je prostý: je to jídlo, které má duši. Spojuje v sobě exotiku dálného východu (koření) a štědrost naší krajiny (med a mouka). V prosinci, kdy se vracíme k rituálům, nám vůně perníku v troubě dává pocit bezpečí a kontinuity.
Až budete za rok vykrajovat hvězdičky nebo slepovat chaloupku, a letos chroupat vánoční perníčky, vzpomeňte si na ty staré lékárníky, kteří perník prodávali jako vzácný medikament. Možná vám pak bude chutnat ještě o kousek víc, už s vědomím, že nejde jen o cukroví, ale o koncentrované zdraví a moudrost generací, které věděly, jak si osladit život a přitom zůstat v kondici.
