Zdeňko, začneme zlehka. Když se řekne jídlo, co vás napadne jako první?

Rozhodně, že jídlo je lék i jed. Umí léčit i ubližovat.

To máte pravdu, a jak jste na tom vy? Řekla byste o sobě, že jste spíš gurmán, nebo sníte vše, co vám přinesou na talíři?

Se mnou je to těžké. Jsem specifický gurmán, který potřebuje, aby bylo jídlo, které jí, zároveň tělu alespoň trochu prospěšné.

Pokud byste teď hned měla vyjmenovat tři nejoblíbenější jídla, jaká by to byla?

Dobře udělané mušle, cokoli s hodně mákem a jablečný štrůdl.

Naopak, je nějaký pokrm, který byste nikdy nesnědla?

Kvasnicové polévky a pomazánky, hranolky a v podstatě cokoliv z kategorie „junk fast food“

Bohužel rychlé občerstvení je dnes velmi oblíbené. Co takhle nějaký nějaký exotický pokrm, vyzkoušela jste? Mám na mysli například cvrčky, červy, kobylky, atd.

Zatím ne, ale rodina mne systematicky přesvědčuje, že to splňuje veškeré mé požadavky na výživové hodnoty.

V tom případě, jaká je vaše nejoblíbenější kuchyně?

Domácí nebo propracovaná, dělaná s láskou a s péčí. Neodfláknutá, vymazlená, s nápadem. Z dobrých surovin.

Když vezmeme vaše vaření. Experimentujete ráda, nebo se raději držíte klasických receptů?

Nikdy nedělám nic stejně. To je mi trochu vyčítáno, protože děti mají rády své „jídelní jistoty“ a jsou již z podstaty konzervativní, zejména co se omáček týká. A já jim to pořád měním (smích).

Máte v rodině recept, který se dědí z generace na generaci a je jakýmsi vaším pokladem?

Moje 96letá babička má starý recept na anýzové rohlíčky a bez nich si Vánoce nedovedeme představit. Jinak vždy zaboduji s krůtím masem na francouzských bylinkách v kokosovém mléce.

V dnešní době je velmi oblíbené pěstování vlastní zeleniny či bylinek. Ať už na balkonu, vlastních zahrádkách, nebo v komunitních zahradách. Jste také nakloněna této variantě?

Máme zahradu a čerstvě i skleník, takže pěstuji okurky, rajčata, saláty, rukolu, mrkev, maliny, jahody, kanadské borůvky, hrášek, fazole atd. Pro mne je zahradnictví jako pro někoho návštěva cukrárny či butiku.

Tak to vám takovou „farmu” závidím. A když k vám přijdou hosté, čím je pohostíte, co je váš majstrštyk v kuchyni?

Tvarohový nepečený dort, nebo ananasový koláč s ořechy, speciální zeleninový salát, který chutná i pánům, avokádové guacamole, již zmíněná krůta francouzsko-thajským způsobem upravená. A zeleninová polévka s kukuřičnými majoránkovými noky.

Velkým problém rezonujícím ve společnosti je plýtvání jídlem, udržitelnost nebo uhlíková stopa. Jak se vy stavíte k těmto tématům?

U nás se všechno hned sní. Není čím plýtvat. Odpad třídíme, jinak bychom potřebovali popelnic hned šest. Co mohu ovlivnit, ovlivním, co nemohu, tím se netrápím.

Jste členkou Dejvického divadla a pro mě, jakožto laika je toto divadlo snad nejvyšší metou. Když se podívám na herecké složení, je to jedna hvězda vedle druhé. V jakém představení vás tam můžeme vidět?

V současné době hraji v Eleganci molekuly paní Holou, komedii Vzkříšení, ve Vraždě krále Gonzaga, 11. rokem v Rackovi a poslední moje premiéra je představení Každý má svou Pravdu – postava paní Froly. Komedie, ve které se nesmím ani jednou zasmát, což je vzhledem k mým ultravtipným kolegům poněkud náročné.

Založila jste také vlastní fond. Mohla byste mi více popsat, na jakou konkrétní pomoc se zaměřujete a kam mohou lidé případně přispět?

Již sedmnáct let měníme výtvarnou podobu nemocnic, nepsanou vlajkovou lodí je dětská nemocnice ve FN Motol, kde například na urgentním příjmu namaloval náš dvorní výtvarník Libor Škrlík velkou zeď s Malým princem a teď doděláváme horní patro dětské kardiologie. Čeká nás ještě oční, alergologie, rehabilitace a další oddělení, ale také Most, Hradec Králové a Opava. Neděláme ale jen nástěnné malby na dětských odděleních, projekty jsou na geriatriích, LDN. Jsem ráda, že se nám daří mít stálou sponzorskou základnu českých firem. Je to velká a smysluplná část mého života.

Jak vás napadlo založit si vlastní festival?

Po jednom návratu ve tři ráno z koncertu jsem si při buzení dětí v 6:45 do školy říkala, že by bylo hezké, kdybychom festival měli trochu blíž. Třeba jen dva km, třeba zámek Dobříš. Teď to zlehčuji. Bylo to v době covidu, kdy jsem potřebovala jakékoliv světlo na konci tunelu, abych se nezbláznila. Svět umění byl úplně zabetonovaný a já nejsem schopna nic nedělat, a tak jsme si v dobách „největšího temna“ vymysleli festival. Myšlenka zarezonovala u knížecí rodiny Colloredo-Mannsfeld, která zámek vlastní, i u města Dobříš a společně jsme myšlenku před čtyřmi lety přetavili ve skutečnost. Od té doby je ze mě nově i produkční.