Sdílet
Většina lidí si myslí, že základem japonské stravy je rýže. Na Okinawě to ale historicky neplatilo. Až do poloviny 20. století tvořily batáty (zejména odrůda Beni-imo) neuvěřitelných 60 až 70 % veškerého kalorického příjmu tamních obyvatel.
Z pohledu nutriční biochemie je to fascinující anomálie. Jak může populace, která jí v podstatě jen „sladké brambory“, vykazovat o 80 % nižší výskyt srdečních chorob a rakoviny než zbytek západního světa? Odpověď leží v antokyanech. To jsou barviva, která dávají batátům jejich fialovou a červenou barvu.
Jsou to extrémně silné antioxidanty, které v těle fungují jako ochranka našich buněk před oxidativním stresem. Právě tato specifická dieta udržuje cévy Okinawanů i v devadesáti letech pružnější, než mají padesátníci v New Yorku nebo Praze.
Pokud bychom postavili tyhle dva soupeře vedle sebe do zkumavky, výsledek vás možná překvapí: není to souboj o to, kdo je lepší, ale o to, v jaké disciplíně exceluje. Zatímco červené batáty jsou nepřekonatelnou zásobárnou beta-karotenu a specifických antokyanů, zejména u fialovo-červených odrůd, které prokazatelně tlumí záněty v těle, naše klasické červené brambory, jako je odrůda Laura, kontrují vyšším obsahem rezistentního škrobu a vitamínu C.
Pigmenty v červených slupkách obou druhů fungují jako silné antioxidanty, ale batáty mají navrch v obsahu vlákniny, což zpomaluje vstřebávání cukrů. Naopak české červené brambory mají podle výzkumů unikátní poměr draslíku k sodíku, což z nich dělá efektivnější nástroj pro snižování krevního tlaku.
Hara Hachi Bu: Umění odcházet od stolu hladový
Okinawská strava není jen o tom, co jedí, ale i jak jedí. Ctí pravidlo, kterému říkají Hara Hachi Bu. V překladu to znamená: „Jez do 80 % sytosti.“ Trvá totiž zhruba 20 minut, než mozek dostane od žaludku zprávu, že už má dost. Okinawané tuto prodlevu využívají k tomu, aby se nepřejídali.
Tento zvyk v kombinaci s batáty vytváří zajímavý metabolický efekt. Batáty mají vysoký obsah vlákniny a nízkou kalorickou hustotu. Takže i když jich sníte „plný talíř“, přijmete mnohem méně energie než z porce těstovin nebo masa. Pro tělo to znamená méně zánětlivých procesů spojených s trávením nadměrného množství kalorií. Je to v podstatě neustálý, mírný kalorický deficit, který je vědecky jednou z mála prokázaných cest k prodloužení života.
Co dalšího najdeme v okinawské spíži?
Batáty jsou základ, ale ne jediný pilíř. Pokud bychom nahlédli do tamní kuchyně, najdeme tam věci, nad kterými by průměrný Čech možná ohrnul nos:
Goya (hořká okurka): Vypadá jako bradavičnatá cuketa a chutná hořce. Ale obsahuje látky, které fungují podobně jako inzulín. I proto je na Okinawě cukrovka 2. typu téměř neznámým pojmem.
Mořské řasy (Kombu, Mozuku): Jsou nabité jodem a minerály, které v běžné suchozemské zelenině nenajdete. Působí jako přirozený štít pro štítnou žlázu.
Tofu a kvašené sójové produkty: Ale pozor, žádné průmyslové náhražky. Poctivé, ručně vyráběné tofu, které dodává rostlinné bílkoviny bez nasycených tuků.
Jak se můžeme inspirovat v Česku?
Potravinářská komora ČR často zdůrazňuje, že bychom se měli držet lokálních surovin, což dává smysl. Ale okinawská lekce nám říká něco důležitého o poměru živin. Nemusíme hned dovážet tuny fialových batátů z Japonska. Můžeme se ale inspirovat tím, že ubereme živočišných bílkovin a přidáme komplexní sacharidy a antioxidanty.
I naše „obyčejné“ červené brambory nebo u nás pěstované batáty, které dnes najdete na pultech s označením kvality, mohou být základem našeho vlastního „receptu na dlouhověkost“. Okinawané nám totiž dokázali, že to nejdražší jídlo (jako jsou ptačí hnízda nebo lanýže) vám život neprodlouží. Udělá to ta nejprostší surovina, kterou jíte každý den s pokorou a střídmostí.
