Sdílet
Když dítě ráno odchází do školky, nenese si v batůžku pouze svačinu, ale také emocionální nastavení z domácího prostředí. Pokud rodiče prožívají hektická rána, řeší pracovní e-maily u snídaně a mluví o svých povinnostech s napětím v hlase, vysílají k dítěti signál, že svět je neklidné a ohrožující místo.
Předškolní děti disponují vysokou citlivostí na nálady dospělých. Podle výzkumů reagují děti na stres pečujících osob somatickými symptomy – například zvýšenou plačtivostí, třesavkou nebo regresí v chování, jako je opětovné pomočování.
Biologické aspekty stresu a epigenetika
Nejde však jen o prosté pozorování a napodobování. Klinická psycholožka Rachel Yehuda, profesorka psychiatrie a neurovědy na Mount Sinai, ve svých pracích zdůrazňuje, že mechanismus přenosu zahrnuje i hluboké biologické procesy. „Trauma a chronický stres zanechávají chemickou stopu na našich genech, která se pak přenáší na další generaci,“ vysvětluje Yehuda. Tyto epigenetické změny mohou ovlivnit budoucí reaktivitu dítěte na stresové situace po celý zbytek života.
Mechanismy učení a sociální nácvik
V raném dětství se formují základní vzorce regulace emocí. Dítě se učí skrze sociální nácvik: sleduje, jak rodič reaguje na frustraci, selhání nebo nejistotu. Pokud rodič na potíže reaguje eskalací úzkosti, dítě internalizuje přesvědčení, že nejistota je nebezpečná a je nutné ji potlačit maximálním výkonem nebo absolutní poslušností.
U nejmladších dětí se úzkost často maskuje. Protože ji neumějí vyjádřit slovy, projevuje se:
extrémní závislostí na dospělé osobě,
vyhýbáním se novým situacím,
iracionální bojácností,
nebo zdánlivě bezdůvodným vzdorem.
V pedagogické praxi bývají tyto projevy bohužel často mylně interpretovány jako nevychovanost či „zlobení“.
Past předčasného výkonu
Výrazným faktorem je současný společenský tlak na výkon. Snaha o co nejrychlejší dosažení milníků a „připravenost na školu“ vede k tomu, že jsou děti přetěžovány učebnicemi, aplikacemi a kroužky v době, kdy by jejich primární aktivitou měla být volná hra.
Psychologové varují, že budování výkonové identity dříve, než si dítě vytvoří adekvátní sebepojetí, zvyšuje riziko rozvoje úzkostných poruch definovaných v diagnostických kritériích DSM-5 (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders). Chronická úzkost negativně ovlivňuje každodenní fungování a v pozdějším věku je její náprava mnohem náročnější.
Cesta k nápravě: Vědomé rodičovství
Klinická praxe ukazuje, že klíčem je vědomý přístup rodičů a pedagogika zaměřená na emocionální kompetence. Namísto orientace na měřitelné výsledky je vhodné zaměřit se na budování bezpečného prostředí, kde je dovoleno chybovat.
Odborníci doporučují metodu názorného pojmenování emocí, kdy dospělý nahlas popisuje a pojmenovává pocity, které dítě prožívá. Tím mu pomáhá vytvořit si zdravé mechanismy pro regulaci vlastního prožívání. Tlak na výkon a přenos stresu nejsou jen moderními pojmy, ale systémovou výzvou, kterou je třeba v zájmu duševního zdraví příští generace brát vážně.
