Sdílet
Nejde přitom o rozmar ani spirálu vyjednávání, ale o fenomén, který mapuje současná neurověda i výživa, a který ovlivňuje reálný nutriční stav dítěte i jeho vztah k jídlu.
V posledních letech se mu věnuje stále více odborných týmů, protože právě textura představuje jednu z nejvýraznějších překážek v raném stravování. Na tento trend poukazuje i jedna z rozsáhlých studií. Ta prokázala, že děti s vyšší senzorickou citlivostí odmítají především potraviny hrubé, vláknité či s proměnlivou konzistencí. Na podobné závěry upozorňují v několika bodech i autoři studie Kritické přehledy v potravinářské vědě a výživě. Děti, které se setkají s tužšími či heterogenními texturami ve vyšším věku, mají ve školním věku významně omezenější jídelníček.
Nejde však jen o vývojové milníky. Hypersenzitivita na texturu se prolíná také s tím, jak je dítě geneticky vybaveno. Stejně jako existují tzv. supertasteři, kteří mají zvýšenou hustotu chuťových pohárků a reagují na hořkost intenzivněji, existuje i skupina dětí se zvýšenou citlivostí na dotykové vjemy v ústech. Odborná literatura to řadí do širší oblasti senzorického zpracování (SPD), kde mohou i mírné odchylky vést k výrazným reakcím při jídle. Překvapivé je, že tato citlivost se často projevuje dříve, než dítě dokáže popsat, co mu vlastně vadí. Dospělí si tak často mylně vykládají odmítnutí jako nechuť nebo vzdor.
Výživoví specialisté přitom upozorňují, že včasné rozpoznání může předejít skutečným problémům. Pokud dítě dlouhodobě odmítá skupiny potravin kvůli textuře, může se jeho jídelníček nebezpečně zúžit. Pediatrické týmy ve Spojených státech, popisují, že účinná intervence není o tom „donutit dítě jíst“, ale o postupném budování tolerance. Přizpůsobivost na určitou texturu se dá trénovat, stejně jako jakýkoli jiný vjem. Ne skrze nátlak, ale skrze postupné vystavování, respekt k hranici dítěte a práci se senzorickými kontrasty.
Příjemné klima u stolu
Hypersenzitivita na texturu se nejčastěji projevuje mezi dvanáctým a osmnáctým měsícem, tedy v období, kdy se dítě setkává s prvními skutečně pevnými potravinami a většina dětí z ní postupně „vyrůstá“. Klíčovým faktorem je však nastavení pozitivního prostředí u rodinného stolu. Pokud je dítěti vytvořeno prostředí, které samo považuje za bezpečné a bez tlaku, šance, že do budoucna bude patřit k lidem, kteří nebudou mít problém s žádným jídlem, několikanásobně narůstá. Klíčovou roli zde hraje i samotný rodič – jeho úzkost či obavy mohou negativní návyk posílit, zatímco klidná, opakovaná expozice vede k přijetí.
Situaci navíc zhoršuje i fakt, že dnešní doba je až téměř posedlá super hladkými, homogenními příkrmy. Právě ve věku, kdy dítě začíná první z nich přijímat, se vytváří podhoubí pro to, jak bude vnímat složitější jídla později – a tady se ukazuje, že moderní technologie s sebou nesou i určité paradoxy. Ještě před několika desetiletími nebylo možné doma vytvořit dokonale jemné pyré; mixéry nebyly tak výkonné a většina příkrmů se připravovala ručně. To znamenalo, že děti narazily na kousky, vláknité části i přirozené nepravidelnosti, a jejich ústa si tak už v raném věku začala trénovat žvýkání, přesun jídla na jazyku i práci se složitější strukturou.
Dnešní příkrmy, často mixované do hedvábně hladké konzistence, však tento prostor zmenšují. A právě zde se odborné poznatky začínají protínat s každodenní praxí rodičů. Období mezi šestým a osmnáctým měsícem je podle odborníků klíčové pro rozvoj tolerance k texturám. Dítě, které se v této fázi setkává téměř výhradně s jednolitými kašemi, získává méně příležitostí rozvíjet orálně-motorické dovednosti a méně zkušeností s „nepředvídatelností“ jídla, která je později zásadní pro přijetí složitějších struktur.
Takový pohled zásadně mění i praktické doporučení pro rodiče. Nejde o to skrýt texturu, ale nabídnout ji v podobě, která dává smysl v kontextu. Hypersenzitivita na texturu neznamená, že dítě bude mít celoživotní problém. Znamená to jen, že jeho smysly zpracovávají svět detailněji, a že potřebuje více času a bezpečných zkušeností, aby je zasadil do vlastní stravovací mapy.
Pokud se tedy některé děti nedokážou popasovat s kouskem jablka, zatímco jiné „přechroustají“ syrovou brokolici s lehkostí malého dinosaura, není to otázka výchovných metod ani disciplíny. Je to výraz toho, jak nesmírně komplexní je lidský mozek už v nejútlejším věku – a jak málo zatím rozumíme tomu, co se v něm při jídle odehrává. Tento fenomén si proto zaslouží víc než povzdech nad „vybíravostí“. Zaslouží si pozornost srovnatelnou s ostatními vývojovými tématy, protože s jídlem dítě neroste jen fyzicky. Roste i v tom, jak vnímá svět.
