Sdílet
Dospělý si zvykne na to, že lidé komentují vzhled tu a tam. Dítě však každou větu vnímá dvakrát — jednou jako sdělení a podruhé jako posouzení. Výzkum publikovaný v roce 2020 ukázal, že děti si negativní komentáře o těle pamatují mnohem silněji než pochvaly, a co je horší, dlouhodobě se jim ukládají do pocitu vlastní hodnoty. Psychologové tomu říkají „otisk tělesné paměti“. Jediné nevhodné slovo může dítě provázet roky.
To, co v rodinách probíhá během jídla, má dokonce v odborné literatuře vlastní název: „food shaming“. Jde o všechno, co dítě slyší o tom, co jí, kolik jí a jak u toho vypadá. Věty jako „to už si dáš třetí?“ nebo „holky nejedí tak moc“ vytvářejí atmosféru, ve které dítě přestává vnímat vlastní hlad a sytost. Podle výzkumu Mayo Clinic a University of Minnesota mají děti, které jsou doma vystaveny komentářům o váze nebo porovnávání se sourozenci, dvakrát až třikrát vyšší riziko rozvoje poruch příjmu potravy v pubertě. Tato souvislost se potvrzuje i v metaanalýze publikované v International Journal of Behavioral Nutrition and Physical Activity (2011), která identifikovala rodinné pošťuchování o těle jako jeden z hlavních rizikových faktorů:
Je to pro jejich „dobro“
Rodiče takové věty vyslovují nejčastěji z dobré vůle. Myslí si, že dítěti „otevřou oči“, přimějí ho jíst více, méně nebo zdravěji. Jenže podle terapeutů jde téměř vždy o opakování modelu, který sami zažili. Z rodiny do rodiny se přenášejí vzorce, které určují, jak se o těle mluví, jestli je jídlo odměna nebo hrozba, a jakou hodnotu má mít štíhlost. Psychologové to nazývají „rodinnou kulturou těla“. Jedni nevysloví o těle ani slovo, protože je to tabu. Druzí řeší každý centimetr a každý přídavek. A dítě si z obou prostředí odnese jednoduché sdělení: moje tělo není moje.
Je zarážející, jak brzy takové věty děti formují. Studie v časopise Body Image (2022) ukázala, že dívky zažijí první negativní komentář o svém těle už mezi pátým a sedmým rokem. Věk, kdy by řešily panenky, hřiště nebo pohádky, se mění v chvíli, kdy poprvé pocítí stud. Další výzkum doplňuje, že osmileté dívky přesně vědí, kdo v rodině jejich tělo hodnotí nejčastěji, a tato vědomost se později promítá do dietního chování i do sebevědomí.
Pravidlo neutrality
Mechanismus, kterým se z jediné věty stane psychologický problém, je přitom překvapivě přímočarý. Kritikou těla vzniká stud, stud vyvolává vyhýbání se jídlu nebo naopak tajné přejídání, a to vede k pocitu viny. Studie University College London (2023) dokládá, že děti, které doma slyší negativní poznámky o těle, mají až čtyřnásobně vyšší pravděpodobnost emočního přejídání. V praxi to znamená, že dítě neví, zda jí proto, že má hlad, nebo proto, aby utišilo napětí. A z tohoto začarovaného kruhu se bez pomoci dostává jen málokdo.
Zmírnit to přitom může máloco tak účinně jako jednoduchá změna atmosféry u jídla. Dítě nepotřebuje, aby se o jeho těle mluvilo, ale aby se o něm nemluvilo vůbec. Rodiče často věří, že když dítěti vysvětlí, proč by „mělo jíst méně“ nebo „více“, dělají pro něj to nejlepší. Výzkumy ukazují opak. Dítě se potřebuje opřít o vlastní pocity — hlad, sytost, chuť — ne o očekávání rodičů. Psychologové proto doporučují mluvit o jídle neutrálně, nebudovat kolem něj moralistický rámec a hlavně oddělit jídlo od jakéhokoli hodnocení vzhledu.
Jídlo není jen výživa. Je to první jazyk, kterým rodina komunikuje péči, bezpečí a lásku. A dítě si ze stolu neodnáší jídelníček, ale emoci: cítím se milované, nebo pozorované? Rodiny často netuší, že právě ony vytvářejí klima, které v dítěti zůstane možná na celý život. Jídlo, které by mělo těšit a spojovat, se může stát prvním místem, kde se dítě naučí stydět za sebe. A není na světě věta, která by to mohla napravit.
Jestli je tedy nějaký prostor, který stojí za ochranu, je to právě rodinný stůl. Protože u stolu se nikdy neservíruje jenom jídlo. U stolu se podává pocit vlastní hodnoty. A to je jídlo, které se tráví celý život.
