Sdílet
Po druhé světové válce, kdy svět z přirozených důvodů hledal rovnováhu, útěchu a nový rytmus každodennosti, se televize stala jedním z prostředků normalizace života. A právě tehdy se zrodil fenomén kuchařských pořadů. Jeden z prvních, I Love to Eat, začala vysílat stanice NBC už v roce 1946. Jeho moderátor James Beard, později považovaný za „otce americké gastronomie“, přinášel do televizních obrazovek nejen recepty, ale i lehkost a eleganci stolování v době, kdy spousta domácností ještě bojovala s nedostatkem. Televize tehdy nebyla ani zábavou, ani soutěží – byla školou. Učila, jak z mála udělat mnoho, jak vařit s vynalézavostí a důvtipem, který se stal synonymem poválečné obnovy.
Ve Velké Británii začala BBC ve stejné době vysílat pořad Cookery, který moderovala Marguerite Pattenová – žena, která svým klidným hlasem a praktickými radami naučila britské hospodyňky, jak se vyrovnat s přídělovým systémem. Její recepty často obsahovaly suroviny, které byly dostupné jen „na lístky“, a přesto dokázala navodit pocit hojnosti. Tehdejší vaření nebylo o dokonalosti – bylo o naději.
A pak přišla Julia Childová, snad největší hvězda televizních kuchyní 60. let. Její pořad The French Chef (1963) byl malou revolucí. Nebyla dokonalá, občas jí něco upadlo nebo připálilo, ale právě to ji učinilo neodolatelnou. V době, kdy se ženy po světě začínaly znovu nadechovat k sebevědomí, přišla Julia s poselstvím: chyba v kuchyni není katastrofa, ale krok k radosti. Tím položila základy toho, co dnes nazýváme „kulinární show“.
Televizní vaření jako zdroj emocí
Na přelomu tisíciletí, s nástupem pořadů jako Hell’s Kitchen, MasterChef či Ano, šéfe!, se kuchyně proměnila v bojové pole emocí. Kuchař už nebyl laskavým průvodcem, ale vášnivým soutěžícím, který musel obstát nejen s nožem, ale i s kamerou. Diváci se z žáků stali soudci. Jak uvádí výzkum Science Daily, lidský mozek dokáže podle obrazu jídla rozpoznat jeho chuť a reaguje na vizuální podněty tak silně, že divák má pocit, jako by byl u stolu přítomen. Z vaření se tak stal smyslový zážitek i pro ty, kteří v kuchyni nikdy nevařili.
Vaření, dříve inscenované do televizních studií, se přesunulo do kuchyní běžných lidí. TikTok, Instagram a YouTube dnes přetékají minutovými recepty, které slibují, že zvládnete světové jídlo s třemi ingrediencemi a jednou pánví. Zároveň vzniká nová generace „kuchařských celebrit“, které nepotřebují producenta ani scénář – stačí dobré světlo a vizuální nápad. Fenomén, který kdysi začal jako válečná edukace, se proměnil v globální estetický zážitek.
Show i pro odpůrce plotny
Ale podstata zůstává stejná. Jak upozorňuje komentátorka Krissy Bradyová pro HuffPost, „mnoho lidí vůbec vařit nechce – chtějí jen pocit, že by to mohli“. Kuchařské pořady, ať už televizní či digitální, dávají divákovi iluzi schopnosti, smyslu a řádu. Nabízejí jednoduché drama: surovina – proces – výsledek. A to vše během pár minut, s emočním napětím a vizuální satisfakcí.
Není tedy divu, že kuchařské pořady zůstávají jedním z nejstálejších televizních i internetových formátů vůbec. Jsou naší každodenní terapií, estetikou i rituálem. Tam, kde kdysi stála Julia Childová s vařečkou v rukou a televizním úsměvem, dnes stojí tisíce tvůrců, kteří nám z obrazovek a displejů opakují stejnou větu: neboj se to zkusit. A možná právě v této jednoduché větě tkví odpověď na to, proč je vaření věčné – nejen na talíři, ale i na obrazovce.
