Sdílet
Původ slova „piknik“ (francouzsky pique-nique) pochází z počátku 17. století. V dobových francouzských textech označovalo drobnou hostinu, kde každý z hostů přinesl vlastní příspěvek – jídlo, víno, nůž, nebo hudební nástroj. Už v roce 1692 se slovo objevuje v satiře Origines de Pique-Nique, která si utahuje z měšťanů toužících napodobit aristokratické „venkovní přepychy“.
Skutečný rozmach fenoménu ale přišel až po Velké francouzské revoluci. Jakmile se veřejné parky a lesy, dosud vyhrazené šlechtě, otevřely široké veřejnosti, vznikl prostor pro společenské stolování pod širým nebem. Piknik se tak stal symbolem nové svobody – jedli jste tam, kde dřív nesměli ani sluhové stát.
Tradice se přenesla do Anglie, kde ji přijali se svou typickou pompou – včetně šampaňského, krajkových deček a jídla servírovaného ve stříbrných boxech. V 19. století se piknik stal nedílnou součástí britské střední třídy, o čemž svědčí i slavná Pikniková společnost (The Picnic Society) založená v Londýně v roce 1801, jejímž členem byl i dramatik Samuel Arnold. Každý z účastníků měl povinnost přinést jídlo, pití – a také zábavu.
Piknik jako národní mentalita
Austrálie, Nový Zéland, USA, Kanada, Francie nebo Japonsko – to jsou země, kde je piknik nejen oblíbeným zvykem, ale i kulturním archetypem. V Japonsku má slavnostní rozměr během sakury (hanami) – kdy celé rodiny i korporáty vyrážejí pod rozkvetlé třešně, aby jedly, pily a pozorovaly pomíjivost krásy. V USA se s pikniky pojí Den nezávislosti, baseball i sendvičové snídaně v parcích. V Austrálii je piknik téměř synonymem víkendu – gril, pláž a dekadentní saláty v boxech jsou standard.
A Česko? Tradice sice nevyvěrá z královských parků, ale pikniky k nám pronikly už za Rakouska-Uherska. Když se v roce 1905 konaly první veřejné výlety s vlasteneckým podtextem – často pod záštitou sokolů nebo čtenářských spolků – nechybělo pečivo, koláče, jablka a sdílená láhev něčeho dobrého. Během první republiky už bylo zcela běžné „jít na svačinu do přírody“.
Kde si piknik (ne)rozložíte
Je však dobré připomenout, že ne všude je piknik legální nebo tolerovaný. Zatímco ve většině evropských států je posezení na trávě přirozenou součástí městského prostoru, například v Singapuru, Dubaji nebo některých městech v Itálii či Švýcarsku mohou být veřejná konzumace jídla, alkohol nebo dokonce i samotné rozložení deky pokutovány. Některé parky – včetně pařížského Jardin du Luxembourg – mají „piknik zónu“ vyhrazenou, mimo ni je piknik zakázán.
U nás si stále ještě deku můžete rozložit téměř kdekoli – ale platí jednoduché pravidlo: nehlučím, nezanechávám odpadky, neobtěžuji. V národních parcích a chráněných krajinných oblastech je třeba mít na paměti zákazy otevřeného ohně a sběru dřeva, ale studený oběd na louce nikdo nepostihuje – zatím.
Piknik dnes: od sýrů po udržitelnost
Moderní piknik je také výzvou k udržitelné gastronomii – připomenutí, že když si jídlo nosíme sami, máme šanci si rozmyslet, co kupujeme, odkud to pochází a jak je to zabaleno. Nahradit jednorázové plasty látkovými ubrousky, přinést s sebou domácí pečivo místo kupovaných krabiček, vzít si lokální zeleninu a nepodceňovat vodu v opakovaně plnitelných lahvích – to vše dělá z pikniku nejen potěšení, ale i etický akt.
Zdroj: Autorský text, The Guardian
