Sdílet
Malinké království vtisknuté mezi indické nížiny a tibetské velehory, se sice může pochlubit dechberoucími scenériemi a duchovní architekturou, ale málokdo ví, že je to zároveň kulinářská enkláva, kde paprika není koření, nýbrž základní potravina. Chili – konkrétně druhy jako „Urka Bangala“ – se zde jí po hrstech, vaří se na cibulce s máslem yaků a servírují jako příloha i hlavní chod.
Tím se dostáváme k bhútánskému národnímu jídlu, které má stejně poetický název jako pálivý charakter: ema datshi. V překladu to znamená prostě „chili s tvarohem“. Ale nebyli bychom v Bhútánu, kdyby „tvaroh“ neznamenal domácí sýr připomínající fetu, rozpuštěný do husté, krémové omáčky, v níž se chili papričky lesknou jako rubíny. Obvyklou přílohou je červená rýže, která roste ve vyšších nadmořských výškách a má oříškovou chuť i vyšší nutriční hodnotu než ta bílá, obvyklejší ve světě.
Maso jen v omezeném množství
Bhútánská kuchyně je vegetariánsky laděná, i když ne výhradně. V horských oblastech se hojně používá sušené hovězí maso (shakam) nebo sušené vepřové (sikam), které se často dusí se zeleninou nebo právě se sýrovými omáčkami. Hovězí se zde jí, ač je většina obyvatel buddhistického vyznání – přičemž vysvětlení je pragmatické: zvíře se nesmí zabít na území Bhútánu, ale může být přivezeno už usmrcené a určené k dalšímu zpracování.
Velkou roli v kuchyni hraje mléko – zvlášť to jačí, které se používá na výrobu másla, jogurtu i tvarohu. Máslo je základem nejen jídel, ale i tradičního slaného čaje suja, který Evropanům zpravidla nevoní. Je to slaný, mastný čaj s nádechem yaka a másla.
Fúze chutí i okolní vlivy
Na jídelníčku najdeme i variace na momo – knedlíčky plněné masem nebo sýrem, inspirované tibetskou kuchyní. A přesně tam – v sousedních tradicích – sahají i kořeny bhútánských pokrmů. Z Indie přichází použití koření, z Tibetu techniky konzervace masa a mléčných výrobků. Bhútán z toho všeho uvařil svou vlastní, ohnivě jemnou syntézu.
Co však činí bhútánské jídlo jedinečným, není výhradně surovina, ale způsob, jakým se jí. Tradičně se sedí na zemi, jídlo se bere rukama (pravou, pochopitelně) a nejde jen o nasycení těla. Každé jídlo je rituál, který má přinést klid – nikoli jen kalorie.
Zajímavé je, že Bhútán oficiálně omezil import nezdravých potravin. Fast food zde prakticky neexistuje. Ani ohledně McDonald’s nebo KFC se zatím nepodařilo přesvědčit krále, že junk food napomáhá štěstí. Místo toho vláda podporuje domácí produkci a soběstačnost, což je ostatně i důvod, proč jsou bhútánské trhy plné lokální zeleniny, mléčných výrobků a fermentovaných produktů.
A možná právě tady je skryto ono tajemství bhútánského štěstí: v tom, že lidé jedí to, co vyrostlo na jejich půdě, v rytmu jejich klimatu, v souladu s jejich kulturou. Jí se s respektem – k přírodě, k tradici, i ke svému vlastnímu tělu.
Zdroj: Autorský text, The Diplomat, Bhutan travel, BBC
